ÚOOZ: IV. odbor aneb nelegálův strach
“IV. odbor” ÚOOZ má dovětek “odbor zločineckých struktur”. V jeho rámci působí i tzv. “nelegálové”, policejní agenti, infiltrující přímo zločinecká spolčení. Story jednoho z nich…
Upozorňuji důrazně předem, že jedná o plnou FIKCI a jakákoliv podobnost se skutečně existujícími osobami, jevy či událostmi je čistě náhodná! (viz podmínky užití stránky)
“…Jo brácho, že jsem se stanu policajtem, to mi bylo jasný už od mých čtrnácti… stíhat zločince, vynucovat zákon, zajistit pořádek. Měl jsem jeden svůj sen, jen jedinej, zato velkej – dostat se k ÚRN, bejt u těch nejvýznamnějších policejních akcí a ukázat, co ve mně je. Připravoval jsem se na tuhle cestu sám, trénoval jsem bojová umění, přečetl všechny možné knížky, cvičil, běhal, střílel tisíce ostrých na střelnici, prostě jsem se zaměřil jen na jeden cíl a tvrdě si za ním šel. Nezajímal mě plat u Útvaru, sociální výhody, prostě jsem chtěl být jeho členem, dal bych za to cokoliv, to mi věř.
Po střední jsem se přihlásil na policejní akademii, na civilní obor. Uvažoval jsem tak, že s VŠ budu mít jistější postup, ačkoliv jakoby přijdu o 3 roky možné praxe u Policie, což je je jedna z mnoha podmínek přijetí k Útvaru. Bylo mi ale jasný, že budu muset mít co nabídnout a pochybuju, že bych nějak vyčníval jen se znalostí musada a bojové střelby… takovejch řízků měli jistě v náborovejch kancelářích řady. Nechtěl jsem nic nechat náhodě. Proto jsem 3 roky seděl na přednáškách a tvrdě do sebe hustil všechno, co nás učili. Samozřejmě mě lidi z Vnitra kontaktovali s jistejma nabídkama, protože moje směřování bylo nepopiratelné. Ale to vše jsem s díky odmítal. Zcela narovinu jsem náborovejm důstojníkům deklaroval, že můj jedinej cíl je ÚRN…”
Mít sny je fajn, ale jak uvidíme dále, tak tento se tak úplně nevyplnil, přesněji řečeno, nakonec směřovalo vše jinam. Nicméně, pojďme si něco říct o jednom z nejzajímavějších policejních útvarů, a to je pochopitelně ÚOOZ – Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, zabývající se tou nejzávažnější kriminalitou. To jsou ti hoši, kteří po vás jdou, když děláte ty největší průsery a to ve zločinném spolčení.
“IV. odbor”
“IV. odbor” ÚOOZ má dovětek “odbor zločineckých struktur“. V jeho rámci působí i tzv. “nelegálové“, policejní agenti, infiltrující přímo zločinecká spolčení. Je nabíledni, že tato činnost je tím nejriskantnějším, co se dá v policejní práci nalézt. I přes sebelepší zajištění je každý takový agent docela sám uprostřed vlků, pro které často lidský život nemá sebemenší cenu. Ačkoliv např. zmíněný ÚRN zasahuje proti těm nejnebezpečnějším pachatelům, vše probíhá v pro policisty ideálních podmínkách (zajištěný prostor, týmová práce, palebná, množstevní a technická převaha). Ovšem nelegál riskuje pohybem mezi zločinci opravdu svůj život, přičemž jeho jediná chybička – a nejen jeho! – bude znamenat v lepším případě rychlý konec, v horším spojeným s mučením pro získání informací a v případě úspěchu i další řadu malérů pro ty, jejichž jména padla.
Tým budoucích policejních agentů-nelegálů. Závěrečné zkoušky z teoretických znalostí (zločinecké struktury v ČR, jejich identifikace a optimální cesty infiltrace).
V zásadě existují dva druhy takových agentů. Je směšná představa, že mladý strážmistr z Obvodního oddělení Lupáčova na Žižkově večer sundá uniformu, do kapsy vloží ostře nabitou pistoli a půjde řešit kšeft s kily drog… první skupinou, dozajista menší, jsou kmenoví zaměstnanci PČR. Jejich nasazení je ale omezené a použitelnost taktéž, ČR není USA. Pokud se zločin soustředí do hlavního města, další terénní použití již zkompromitovaného agenta je redukováno, na druhou stranu jsou tito operátoři precizně školeni v bojových uměních, střelbě, ovládání vozidel a technických prostředků a jsou ideální spíše pro rychlou “hit and run” akci.
Z toho důvodu je tu druhá skupina, což jsou v podstatě drobní zločinci, spolupracující s policií. Za příslib odpuštění hříšků či “nechání žít” se stávají esy v rukou policejních důstojníků, kteří je mohou operativně a snadno nasadit na libovolnou akci, aniž by bylo potřeba vytváření složité krycí legendy s tím spojenými riziky. Je otázka, nakolik jsou tito “zločinci” ještě skutečnými zločinci a nakolik vlastně skrytými policisty se speciálním výcvikem.
První opravdová akce: rozbití sítě dealerů steroidů (2000)
Nedatované foto vypravěče z tréninkového kempu ÚOOZu v šumavských lesích. Příprava na operaci “AHMED”, o které bude pojednáno dále.
“…Poslední rok školy, tuším v dubnu či květnu, se ale věci poněkud zkomplikovaly. Kontaktovali mě dva vyšší důstojníci z ÚOOZu a požádali o jistou pomoc, která mi podle jejich tvrzení měla přispět k hladšímu přijetí k ÚRN a celkově navození vzájemně dobrých a vylepšených vztahů co se důvěry týče. Na jednu stranu to pro mne byl jasný signál, že se se mnou počítá, avšak zároveň mi cosi naznačovalo, že s tou “pomocí” to nebude zase tak jednoduché.
Chodil jsem totiž do jedné velké, v Praze vyhlášené posilovny. Vzhledem k mým výsledkům co se budování těla týče jsem se tam znal snad se všemi a všichni znali mě. Ovšem známosti to byly docela povrchní, pokec o kulturistice, stravě, znáš to, prostě se s nima skoro denně potkáváš. Pochopitelně se tam ale mluvilo i o steroidech a ve velkém se tam prodávaly. Místní závodníci republikové úrovně si tím ulehčovali tíhu vlastní přípravy, která je stála mnoho prostředků… a můj úkol, který mi byl nabídnut, měl spočívat v podání komplexních informací o celé prodejní struktuře. Ačkoliv prodej anabolik u nás dosud není zakázán, tak jejich prodejem je porušováno spousta předpisů. Od toho se odvíjela i moje myšlenka, že se ze strany ÚOOZu jedná o podchycení těchto struktur pro účinný úder, jakmile bude např. prodej anabolik zákonem zakázán. Ano, znělo to celé až příliš snadně. Jen tak si chodit trénovat, pokecat s lidma, držet s nimi basu, nic nedělat, pouze informace předat dál, aniž by bylo možné ověřit jejich zdroj. Ideální prácička, no uznej. Vlastně jediná změna v mém životě mělo být zaregistrování podnikatelského oprávnění a prodej mobilních telefonů, což dnes dělá každý. Důležité ale je, že právě tento “obor” už plynule přichází do šedé zóny mezi legálním byznysem a kšefty s tzv. čórkami, což už je velmi povedená legenda pro pohyb mezi zločinci – drobnými zloději, feťáky, překupníky… vybraná společnost.
Opravdu drobnost, řekl bys. Službička. Pravděpodobně neoficiální. Nevím. Ale poněkud mě znepokojovalo, že někdo někde bude mít celou mou existenci pod palcem a stejně tak bude mít možnost ji takříkajíc zhasnout jako svíčku. Měl jsem to vzít, neměl? Vzal jsem to, protože pochlebování nad mými schopnostmi a sliby byly velmi příjemný… jak se říká, pokud chceš být mezi vlky, musíš výt. S něčím takovým jsem musel počítat a dalo se říct, že moje akce neměla být nic tak nebezpečného, jak jsem reálně hodnotil. Svět, do kterého jsem měl vlézt jako informátor, nebyl nijak děsivý, kromě semtam nakládačky se v něm nedělo zase tak nic strašnýho a tím míň mi i hrozilo. Říkám to znova, měl jsem dojem, že je mi naopak osud nakloněn a můj první úkol není nic tak těžkého a riskantního…”
Aleš Z., halový mistr Evropy v běhu na 100 metrů, který byl po medializaci skandálu nucen ukončit sportovní kariéru.
Nakonec to vše ale opět vypadalo poněkud jinak a pár lidí se svezlo na vlně pěkného maléru, ale to je jiný příběh. Ještě před první akcí musíš jako adept tohoto řemesla projít výchovou agenta speciálních služeb. Obecný výcvik zahrnoval kromě standardních bojových umění, střelby z různých typů zbraní i bojové ovládání motorových vozidel, všemožného vybavení i přípravu na skutečnou infiltraci základních zločineckých struktur: zde se specializací na extrémistická uskupení.
“Co k tomu dneska můžu dodat, nakonec jsem se služebně zamotal do jednoho kšeftu s falešným růstovým hormonem, kvůli kterýmu došlo k poprasku a stínání hlav na atletickém svazu, stejně jako k lidský tragédii překupníka, co vyfásnul Černýho Petra a nejen, že mu ze strany napálených atletických činovníků hrozilo trestní oznámení za podvod, ale hlavně, po zásahu Policie přišel o prachy a teda i o možnost uhradit svůj dluh dodavatelům toho “zboží”. Že z něj pak peníze dostávali… no řekněme málo uhlazenými způsoby, je nabíledni. Bohužel, aby nebyly ohroženy krycí identity nás zapojených policistů (kromě mojí maličkosti se jednalo ještě o dva spolupracovníky), byl velením vydán přísný zákaz jakýkoliv intervence. Podotýkám, že to pro mě byla první skutečná konfrontace s nějakým svědomím ve službě, protože se jednalo o čistokrevnou a nepopiratelnou lidskou tragédii, ale – je to moje práce a jsem cvičenej na to, abych ji vykonával s absolutní prioritou nad jakýmikoliv pocity.”
Martin J., překupník se steroidy, který několik dní po překaženém obchodu zahynul při pokusu o únik pronásledujícím vozidlům PČR.
Vzhledem k tomu, že celá záležitost již dávno proběhla tiskem, lze dodat víc podrobností, než bylo dotyčným řečeno. V zásadě šlo o to, že v rámci svého výzkumu se agent dostal k cizojazyčné podnikatelské skupině, která se zabývala celoevropskou distribucí anabolických látek, včetně českých fitcenter. Háček byl však v tom, že dodávali ve skutečnosti bezcenné olejové roztoky, pouze osazené důmyslnými napodobeninami originálních balení léků Sustanon, Nandrolon Dekanoát a Dianabol (včetně obalů a návodů k použití). Tyto vydávali za “košer” přípravky. Pravděpodobně proto, aby akce měla nějaké reálné výsledky, zorganizoval se “kšeft”, který měl pomocí tří úderů na jednotlivé články – jak výrobce falešných léků, tak mezičlánek (překupníka), stejně jako finálního konzumenta (kterým byl naneštěstí pro pověst naší atletiky jistý významný sprinter, spolu s jeho otcem a činovníkem Svazu). Akce, precizně naplánovaná a vykonaná, skončila úspěchem – nejen, že byly zabaveny veškeré vyrobené léky, tak i větší množství peněz. To vše s precizním krytím, takže úkol byl ukončen, aniž by kohokoliv z pachatelů napadlo, že věci neproběhly zcela přirozeně.
Druhá akce: tvrdý zásah proti demonstrantům na Global Street Party (1. května 2001)
Jelikož skupina skinheads dorazila na místo příliš brzy, bude na všech zapojených jednotkách, aby ji vhodným způsobem “podržely” v “kotli”, kterým se měla stát oblast ulic Vodičkova a Školská. Tam dojde k plánované konfrontaci… a zásahu.
“Druhá akce měla být již zásadnější povahy a spolu s dalšími patnácti kluky jsme kvůli ní absolvovali speciální výcvik na jedné opuštěné vojenské základně. Byla to secvičovací akce jak pražské pořádkové jednotky, těžkooděnců, nově založených “krizových vyjednávačů” i nás, policistů se speciálními úkoly. Blížila se totiž “Global Street Party” 2001 a nové vedení Policie, spolu s naším tehdejším mladým a energickým ministrem Vnitra, chtělo občanům ukázat zcela nekompromisní reakci na řádění živlů, které se tak neslavně proslavily v loňském roce během summitu NATO a Mezinárodního měnového fondu. Tentokrát mělo být vše jinak a k tomu měla domoct jak nová výstroj těžkooděnců, tak speciálně připravení policejní agenti-provokatéři, kteří měli kontrolovaně rozpoutat vlnu násilí na předem stanoveném místě tak, aby výkonné složky měly ospravedlnitelný důvod k tvrdému zásahu. No, lhal bych tvrdit, že jsme během výcviku vůbec tušili, jak to dopadne ve skutečnosti. Tam představovali demonstranty studenti policejních škol, ale v pražských ulicích mělo být vše zcela jinak – a zatraceně že bylo.”
Ticho před bouří. Těžkooděnci nezasáhnou před televizními kamery proti sedícím demonstrantům, ale vhodnou taktikou donutí dav k pohybu do předem zvolené zóny zásahu.
Každá policejní složka zde samozřejmě měla specifické úkoly. Použití policejních agentů-provokatérů na hromadných akcích typu demonstrace je známo již od dob starého dobrého Rakouska-Uherska a není divu, že se tento podivný institut používá dodnes. Leckdo by asi byl překvapen, kolik z účastníků demonstrací jsou ve skutečnosti buď policisté v civilu (kteří vás potom budou zatýkat), či přímo regulérní provokatéři, mající dohodnutým způsobem ovlivnit chování davu – ať již změnit směr jeho pochodu, zpomalit ho, pokud je třeba – a často také rozpoutáním fyzického násilí před televizními kamerami dát zasahujícím jednotkám policie zcela pádný a před veřejností obhajitelný důvod k zásahu. Je nabíledni, že agent se pohybuje ve vysoce rizikovém prostředí, kde může být snadno rozpoznán a v extrémním případě dokonce davem lynčován. Vzpomeň si na dobu před Listopadem 1989, kdy tehdejší režim měl “svoje lidi” na každé demonstraci a právě ti potom, zejména v letech 88-89, způsobili násilné konce demonstrací. Zatímco tehdy byli nepřáteli obyčejní lidé, co nesouhlasili s režimem, dnes je nepřítel mnohem méně “choulostivý” – anarchistické a pravicové bojůvky, které jsou ironicky pod plnou kontrolou BIS i protiextrémistického oddělení PČR – infiltrace policejních agentů do těchto skupin je skutečně masivní. Není tedy obtížné, vzbudit (již z podstaty věci) ze strany veřejnosti vůči těmto skupinám silnou nelibost, následovanou sympatiemi obyvatelstva ke tvrdým policejním zásahům.
Zatýkání nedílně patří ke každé demonstraci a je chvílí pro kriminalisty v civilu, ponejvíce z protiextrémistického oddělení, které je taktéž součástí ÚOOZu a zásobuje spolu s BIS zapojené agenty-nelegály největším kvantem informací, které potřebují k efektivní činnosti uvnitř radikálních struktur.
“No a pak přišel první máj… ten den. Věř mi, že na něj hned tak nezapomenu, pokud někdy. Teorie a trénink se od praxe značně lišily… jak popsat ten pocit, kdy jsi uprostřed nepřátelskýho, bojovnýho davu, najednou tak úplně sám? Záviděl jsem klukům v overalech v protiúderový výstroji, protože právě v týhle chvíli ti dojde, jak je tvoje tělo křehký a zranitelný… můžeš být 100kg kulturista, co by jednoho protivníka s přehledem rozkopal, ale uprostřed davu… pochopíš, že jsou síly, který tě zničí, aniž bys stačil kváknout, natož vybalit nějaký svoje kopy a chvaty… tohle bylo úplně o něčem jiném. Ale nesměl jsem se poddat pocitům nějakýho strachu a raději jsem si hned vzpomněl na instrukce: jen teleskopický obušky, žádný vysílačky, komunikace pouze přes speciální akustický signály, který bude zajišťovat velení operace v okolí demonstrace. Čekat s jakoukoliv akcí až na uzavření davu v “kotli”, tvořeným ulicemi Vodičkova a Školská. Tam budou připraveny úderné oddíly, které po našem zásahu – napadení skupiny pravicových radikálů – spustí samotnou operaci. Pak se neprodleně stáhnout k policejnímu kordonu v ústí ulice Školská. To také bude nejriskantnější část celé akce pro nás v davu, protože rány budou padat ze všech stran a snadno i od vlastních – v zápalu boje těžko můžeš chtít po rozkuráženém “robocopovi”, aby na tvém pravém rameni hledal univerzální identifikační nášivku, kterou jsme všichni dostali na naše strašný hadry od výstrojního důstojníka ve skladu ÚOOZu.”
Je jisté, že o tom, co se plánuje na 1. máje 2001, vědělo jen málo lidí a z přítomných radikálů i náhodných kolemjdoucích vůbec nikdo. Protože právě tento den se měl plně ukázal obsah hesla, “když se kácí les, tak lítají třísky“. Náš tehdejší mladý ministr Vnitra a jeho fámulové přišli s tou myšlenkou, aby se v jistém smyslu “vrátilo” radikálům září 2000 a dalo se tak po tehdejší mírné blamáži jasně najevo, že Policie ČR je skutečně schopná si s tou cháskou v ulicích poradit. Důkladně, důrazně a v masivní míře. V tomto smyslu naneštěstí pro demonstranty, ve většině nikoliv nějaké aktivní radikály, co mají kapsy vycpané Molotovy, ale jinak slušné studenty českých středních a vysokých škol, co jen přišli vyjádřit – předpokládali že pokojnou formou – nějaké svoje levicové názory. Je jisté, že vědět, kdo a jak se na ně chystá, všichni by zůstali doma. Jenže pak by celá náročná příprava akce i výcvik stovek policistů rozličných útvarů přece přišly vniveč, ale to by rozhodně nebylo z pohledu politického i policejního vedení státu akceptovatelné…
Za chvíli dojde, podle přesně stanoveného plánu akce, k zahájení přepadu početnými jednotkami těžkooděnců.
“Vše klapalo jak na drátkách. Až na jeden malý konflikt s dílčí skupinou pravičáků na Národní třídě pochod šel přesně tak, jak měl. Držel jsem se přibližně deset metrů od čela průvodu s vlajkami a transparenty, tvář zamaskovanou jako mnozí kolem šátkem a kšiltovkou. Při pohledu na upocený postarší chlapy v policejních uniformách, co šli vedle pochodu, mě napadlo, že to je záměrný tah, jak davu ukázat, že policejní přítomnost dnes bude slabá a dodat mu “chuti” v rozbití oken restaurace McDonald´s ve Vodičkově, což bude první signál k začátku akce. To jistilo pět našich kluků, kdyby třeba áčkařům došly “dlažky”… výlohy se musely vysypat každopádně. Pak měla začít moje část. Na začátku Vodičkovy jsem zkontroloval držadlo teleskopického obušku v kapse. Vše bylo připraveno. Teď již bylo jasný, že se akce neodvolá a bude to na naší skupince v čele demonstrace, aby si dnes vydělala na svůj žold a splnila služební úkol: tvrdě napadnout skupinu skinheads, kterou nám do kotle přihrají zase jiní kolegové. Party měla začít co nevidět… moje nervozita strašná, žádná služební příprava nemohla přebít ten strach, že jakmile to spustíme, ty stovky těl kolem nás zmasakrujou. Kolem žádnej spojenec, jen řvoucí, ožralej a zhulenej dav, co se valí a jeho síla tě drtí. Žádný trénink na světě by tě na tuto situaci nepřipravil.”
Jeden ze členů týmu policejních agentů hrdě pózuje s jasně viditelnou ránou na čele, kterou obdržel během akce.
“… poslední věc, co si jasně pamatuju, je, jak stojím v čele průvodu proti asi padesátičlenné grupě skinů. Pak mě někdo strčil do zad, to jsem přestal úplně přemýšlet a tvrdými údery se vrhnul na prvního kluka v letecký bundě… mohlo mu bejt nějakých šestnáct, ale já neviděl, neslyšel, složil jsem na zem pár lidí, zbavil se dvou útočníků zleva, pak se již nad davem vznesly tonfy těžkooděnců… a pryč! Proboxoval jsem si cestu na určený místo, kopal jsem do lidí, co mi stáli v cestě, neřešil jsem, kdo to je… byla to šílená mela, schytal jsem pár ran, ale nic vážnýho, zajímalo mě jen jedno, dostat se z toho děsnýho kotle, který se naplnil útočným i zoufalým řevem lidí uvnitř, které jako smyčka obklíčily stovky robocopů a nekompromisně bily každého před sebou. Přijde mi to celý úplně neskutečný, když na to teď po letech vzpomínám, jak nějakej rozmazanej film… vím, že mezi lidma tam byly holky i zcela náhodný kolemjdoucí, ale to už bylo pozdě řvát, že s demonstrací, áčkařema nebo skinama nemáš nic společnýho… teď šlo jen o jedno, dostat se z davu živej. Pro každýho! Nějak jsem se nakonec dostal ven, do ramene jsem dostal policejní tonfou, naštěstí jsem se tomu úderu nějak částečně vyhnul, ale přesto to bolelo jak čert. Nakonec jsem jak ve snách došel nahoru do ulice, kde stály zaparkovaný auta a velící důstojníci z Útvaru. Teprve pak jsem zase začal vnímat… jen jedno, že jsem to přežil a splnil úkol, o to přece šlo. Naše práce byla zcela úspěšná a velitel zásahu nám po skončení akce přišel osobně poděkovat. Pár kluků mělo nějaký zhmožděniny, tržný rány a byl tam i jeden otřes mozku. Jinak beze ztrát.”
Global street party se stala pro bezpečnostní složky totálním úspěchem a zasadila velmi významnou ránu domácímu “anarchistickému” hnutí, které se z této “nakládačky” již nikdy nevzpamatovalo do původní síly. On totiž zásah údery těžkooděnců neskončil. Byli rychle zatčeni předem vybraní účastníci demonstrace, kteří pak na služebnách zažili povězme velmi “nestandardní” jednání ze strany policistů. Jistě, ti pouze plnili rozkazy nadřízených. Náš milovaný i nenáviděný “Mašinfíra” je tím, kdo by měl vzít zodpovědnost za veškeré tyto excesy, které však nebyly ničím osobním, pouze demonstrací nového a o poznání méně přátelského a trpělivého přístupu ke komukoliv, kdo vyznává agresivní hlas ulice. Taková měla být temná budoucnost, která se plně potvrdí v dalších letech: zásah proti squatu Milada, zásah proti squatu Ladronka, zásahy proti technoparties, korunované dodnes diskutovaným Czechtekem 2005.
Stáž u ÚRN
“Nedlouho po úspěšné akci na Global Street Party se mi splnil můj sen: svolení k 6i měsíční stáži v rámci ÚRN, které z pohledu nadřízených bylo vhodnou přípravou na další, mnohem složitější a nebezpečnější akce, které měly přijít. Výcvik byl velmi tvrdý a komplexní, v podstatě práce u URNA je jednou nekonečnou služební přípravou. Byl jsem služebně zařazen nejprve jako nosič pancéřového ochranného štítu na ochranu týmu před střelbou, posléze jako operátor průniku do místnosti pomocí demoličních prostředků – beranidla a malé nálože výbušniny C4. Obojí to byly v rámci úderného týmu podřadné pozice. Moje chvíle měla nastat až po čtyřech měsících intenzivní práce a tréninku, kdy jsem byl zařazen jako střelec do skupiny “B-Beta” (záložní tým). Práci se samopalem HK MP5 i pistolí Beretta jsem si osvědčil již dávno, nyní přibyly specifické úkoly, zejména rozpoznávání cílů mezi rukojmími a jinými nezúčastněnými osobami – rychlost reakce je totálně klíčová pro každého člena jednotky, který je nasazen jako střelec. O školení používání zásahových výbušek, slaňování, vniku do místností, používání tříštivých, kouřových i slzných granátů, týmových signálů i komunikačních prostředků snad ani nemá cenu hovořit.”
Být střelcem u ÚRN je sen snad každého mladého policisty bez výjimky. “URNA”, to je elita, absolutní špička, která se bude navždy vyjímat ve tvém služebním životopisu. Ačkoliv zařazení do Útvaru není navždy a “trvanlivost” člena týmu je pro drtivou psychickou náročnost tohoto zařazení omezená na max. roky, jisté je, že k ÚRN se dostane pouze elita, ti nejlepší z nejlepších. Hrdost, která tě naplní, když si poprvé oblékneš černý overal se žlutým nápisem “Policie” a náramenní nášivkou se symbolem útvaru, taktickou a neprůstřelnou vestu, na hlavu narazíš kuklu a přílbu s ochrannými brýlemi, do ruky vezmeš samopal Heckler&Koch MP5 a do pouzder si nastrkáš tenké zásobníky s rezervní municí, k opasku připevníš oslepující a slzné granáty spolu s vysílačkou, je k nezaplacení. Drtivé většině všech, kdo Policií jako organizací prošli, zůstane navždy skryt. Místo je jen pro ty výjimečně schopné.
ÚRN zasahuje proti těm nejnebezpečnějším zločincům a řeší ty nejprekérnější situace. Braní rukojmích, zabarikádování se v objektu, ozbrojení recidivisté, vrazi a nejtěžší zločinci – to vše jsou situace, které jsou pro kluky v černém denním chlebíčkem. Málokdo se s tebou bude přít o tom, že “pustit” dávku ostré munice 9mm Parabellum do chlapa, co si svými násilnými činy podepsal vlastní ortel, je dokonalé zadostiučinění. Ale to se nestává tak často. Zločinci obvykle palebné, početní i taktické převaze týmu, jištěného odstřelovači, nejsou s to čelit. ÚRN útočí po důkladném zhodnocení situace a ideálně i přípravě týmu na rychle vytvořeném modelu objektu, ve kterém dojde k zásahu, v ten nejlepší čas a zcela nekompromisně. Jirka Kajínek sice kdysi oponoval, že měl čas svou pistoli proti týmu použít během jeho zatčení v zimě 2000, ale jako inteligentní recidivista si rychle spočítal, že by si tímto činem podepsal rozsudek smrti v každém případě. Smrtící útok na policistu je něco zcela tabu a odveta takovému nerozumnému pachateli má často za cíl jeho usmrcení, které se ovšem pochopitelně veřejnosti předloží jako “oprávněný zásah”.
Pozn. autora: pokud chceš zažít práci zásahové jednotky na vlastní kůži, podívej se na recenze počítačových her Rainbow Six: Vegas a zejména pro zcela precizní simulaci hru SWAT 4.
11. září 2001: nezůstal kámen na kameni – Operace “AHMED”
Je nabíledni, že události z 11. září změnily celý svět a pohnuly jeho budoucím vývojem. Tisíckrát více to však platilo pro všechny bezpečnostní složky “svobodného” světa. Velmi záhy začalo docházet k prudkým změnám uvnitř jejich struktur, rychlé kariéry mladých hladových kluků střídaly strmé pády předčasných odchodů do důchodu. I proto byl náš agent právě v této době povýšen do hodnosti nadporučíka, protože získal důvěru svých nadřízených poctivým plněním úkolů i absolutní mlčenlivostí o svojí práci před tehdejší přítelkyní. Nikdo z vedení ÚOOZu se tenkrát netajil tím, že v rámci nových úkolů budou kladeny na jeho pracovníky mnohem větší nároky a to i ve smyslu důvěryhodnosti, která bude prověřována metodami, značně narušujícími soukromí. Vzhledem k totálnímu posunu jak mezinárodní situace, tak úkolů Útvaru začaly probíhat významné změny i v přípravě agentů a zejména jejich přímé nasazení také do akcí, které by dříve byly zcela nemyslitelné. Právě takovou, které se ÚOOZ zúčastnil na popud amerických vojenských činitelů, měla být operace “AHMED”.
Operace “AHMED”, které se dle požadavku americké strany měli zúčastnit i agenti českých bezpečnostních složek, však právě z důvodu probíhajících bouřlivých změn způsobila zajímavý kompetenční rozpor mezi českou rozvědkou ÚZSI (Úřad pro zahraniční styky a informace) a Ministerstvem Vnitra. ÚZSI, který měl dle očekávání sám nabídnout svoje lidi pro akci, oponoval, že úkol s takovouto specifickou náplní nepatří do jeho kompetence, kterou je v případě rozvědky výslovně získávání informací – nikoliv operace s vojenskými prvky na cizím území tak vzdáleném, že je nereálné jakékoliv týlové jištění agentů. Tohoto zaváhání využil ambiciózní velitel ÚOOZu, aby zcela bez ohledu na obecnou náplň úkolů útvaru přišel s odvážnou myšlenkou, že operace bude svěřena jeho lidem, protože právě ÚOOZ (jmenovitě IV.odbor) disponuje příslušně vybavenými muži i s širokou bojovou praxí, včetně polovojenských operací a celkové připravenosti k právě takovéto unikátní operaci. Vzhledem k nutnosti začít s přípravou agentů pro operaci co nejrychleji byl tento nezvyklý postup ministrem Vnitra obratem schválen a ÚOOZ tak dostal pro akci zelenou.
“… v listopadu 2001 jsem byl konečně povýšen. Následně jsem si sedl s mými dvěma přímými nadřízenými k pohovoru, který měl ovlivnit mou budoucnost. Projevil jsem zájem o specializaci na tenkrát velice bezprostřední nebezpečí a to byl mezinárodní terorismus, kde jsem tušil možnost rychlé a jisté kariéry. Po kladném vyjádření nadřízených jsem se nejprve zúčastnil dvoutýdenního výcvikového kursu na Šumavě, jehož obsah byl nanejvýše zajímavý. Namísto rozebraných pistolí ležel na stolech Korán a rodilí muslimové, původně uprchlíci z táborů a nyní získaní pro spolupráci s českými bezpečnostními složkami za příslib trvalého pobytu pro ně i jejich rodinné příslušníky, nám vysvětlovali vše potřebné o jejich náboženství, hodnotách i vztazích. Byly povoleny jakékoliv otázky a toho jsme náležitě využívali, protože pro nás všechny to tenkrát celé bylo velká neznámá. To není jako dnes, kdy snad každé dítě ví, co je to burka a co znamená “haram”. Následně mi bylo oznámeno, že jsem byl pro vynikající výsledky během závěrečných testů i další předpoklady vybrán k realizaci operace “AHMED”, jejíž podrobnosti budou utajeny do chvíle bezprostředně před jejím začátkem. Účast v akci byla podmíněna měsíční stáží u vojenské jednotky se specializací na rychlé nasazení, umístěné v Prostějově. Spolu s druhým kolegou, který byl k akci přidělen, jsme tudíž záhy začínali mít velmi, velmi konkrétní tušení, oč půjde.”
Invaze do Afghánistánu byla první konkrétní akcí Bushovy administrativy na odplatu za 11. září, která byla realizována všemi moderními způsoby vedení boje. Primární strategií bylo, kromě standardního bombardování letouny B-52 a ostřelování cílů jak raketami, tak létajícími pevnostmi AC-130 “Spooky”, nasazení speciálních jednotek ve skupinách o šesti členech, které měly svou taktikou mnohem lépe odpovídat charakteru země i bolestivým zkušenostem, kterou tam udělaly neúspěšné předchozí pokusy o invazi, zejména ze strany Rusů v minulém století. Konvenční síly tedy měly plnit spíše podpůrnou úlohu, prvořadým úkolem byl boj proti izolovaným skupinám nepřátelských bojovníků. Hlavními prostředky byly důkladný satelitní průzkum, následovaný nasazením malých, ale perfektně organizovaných a cvičených sil se zcela konkrétními cíli až do úrovně jednotlivých klíčových osob odporu.
“Vojáci se tenkrát připravovali na ostré nasazení v Afghánistánu a my s nimi. Cílem stáže bylo osvojení si vojenského způsobu boje, který jsme zjevně měli potřebovat. Zejména šlo o seznámení s kompletní škálou vojenských zbraní a taktiky se specializací na ruční protitankové a protiletadlové prostředky (LAW, RPG-7 a RPG-75, Stinger, Strela), plus samozřejmě útočné pušky systému Kalašnikov, včetně kulometů PK a RPD. Stejně tak jsme se naučili používat GPS systém, i zařízení pro navigaci laserem naváděných raket, odpalovaných ze vzduchu. V té chvíli mi bylo nade vše jasné, že se do Afghánistánu podíváme také, ale v jiné roli, než klasičtí vojáci. Těsně před odletem z ruzyňského letiště směr Kandahár se tušení změnilo v jistotu – naším úkolem je infiltrace cizineckých skupin dobrovolníků, které se spontánně připojovaly ke hnutí odporu a zúčastňovaly se taktéž teroristických výcvikových táborů na pákistánské hranici. Naším úkolem bude, proniknout mezi tyto cizince se statusem nepřátelských bojovníků, získat maximum informací o všech vedoucích osobách a v rámci možností se pokusit takový tábor nejen absolvovat, ale i tento v přesně stanovený čas označit pro noční letecký raketový přepad. Posléze spolupracovat s útočnou jednotkou amerických speciálních sil na likvidaci či zajetí veškerého zbylého osazenstva tábora i okolí. Pro tento účel jsme byli vybaveni krycími identitami členů jisté české anti-americké anarchistické buňky, které byly plně ověřitelné přes jiné vysoce postavené agenty přímo v hnutí. Výzbroj – získat až namístě. Spojení až po vzdušném shozu vybavení. Budeme pod stálou kontrolou špionážních družic, což zajistí američtí spojenci.”
(pokračování)
