.:Šedá Zóna:. magazín by Storky

A je to tady, brácho… končí veškerá sranda, kecy, čas dětství a her. Dnes se dost možná semelou věci značné až osudové důležitosti, za které bude třeba nést odpovědnost a odolat všem pochybám. Četl jsi ten poslední článek, “Dopis mojí lady“, že ano? Možná jsi to považoval za můj žert, směšnou fikci, nadsázku, nějaký mírně zvrácený literární nápad… jak Tě jen přesvědčím, že jsem nežertoval? Namísto tisíce vět vysvětlování a odůvodňování se pokusím popsat celou tuto bizarní, ale nepopiratelně krásnou story, nevím, zda bude k porozumění, bezesporu se však jedná o jeden z nejsilnějších okamžiků mého dosavadního života. Jak ve smyslu prožitku, tak z toho pramenícího poučení. Vše má začít v pátek, v šest večer na Václaváku…

Asi bych se v tomto okamžiku měl cítit slavnostně – ostatně uzavírám tímto textem určitou kapitolu mojí cesty – leč není to tak. Cítím podivnou prázdnotu a ani příliš chuti k psaní není, asi podle známého a mnou často citovaného hesla “Post coitum omne animal triste“, neboli, po souloži je každý živočich smutný. Nějak mě to celé rozhodilo… myslel jsem si, že záhy si ty myšlenky nějak utřídím a půjdu dál, najednou však zjišťuji, že ty závěry přicházejí tak nějak postupně, pozvolna, jako kdyby se postupně ukládaly pro další použití – ale žádný ohňostroj procitnutí stále ne a ne vybuchnout. Nicméně, tím “dopisem” jsem něco načal, něco slíbil jak sobě, tak jí, i Tobě, vážený čtenáři – a je tedy záhodno, upřímně vypovědět, co se nakonec doopravdy stalo, popsat realitu, ať již byla jakákoliv.

Mám obavu, že zprostředkovat celý ten zážitek bude i přes moje stylistické dovednosti obtížné. Obvykle s tím nemám problém ani u osobních věcí, ovšem zde se jedná o něco tak intimního, co těžko popsat slovy. Asi jediní, kdo tomu opravdu rozumíme, jsem já a “ona”, dívka s kódovým jménem “Šlechtična“, která to celé absolvovala se mnou… leč nikoliv na ní, na mně je, mluvit o tom, zatímco ona bude vznešeně mlčet. Zase zmizela bůhvíkam, opět tu po ní nic nezbylo, možná jen pečlivě složené tričko, které jsem chladnokrevně uložil zpět do skříně na komínek triček jiných.

“Šlechtična”

Takže ji máme pojmenovanou… “Šlechtična“. Jistě se nedivíš, proč dostala takové vznešené jméno. Nepřeháněl jsem, když jsem uváděl, že se jedná o skutečnou elitu, šlechtu… tudíž jediné možné označení pro takovou “vysokou zvěř” mohlo být toto.

Naprosto chápu, že je namístě, uvést o ní něco ještě předtím, než se do popisu celé té záležitosti pustíme. Neber to prosím tak, že při všech těch k ní náležejících superlativech se jedná o nějaké okouzlení, kterému jsem u ní podlehl a nyní ji tu slepě oslavuji. Naopak – ten relativně dlouhý časový úsek, kdy jsem se s ní ani nevídal a spal s jinými, mi umožnil náležitě objektivní zhodnocení její osoby – přičemž výsledek byl nepochybný, jednoznačný. A z něj pak pramenilo mé rozhodnutí, provést exekuci “Operace Grand Slam“, pokud k tomu mám u tak elitní samice příležitost, která je právě u ní dramaticky omezená. Jasně jsem vnímal to maličké okénko, které dostávám k vlastnoručnímu zatřesení s Osudem – a vzhledem k jejím kvalitám by byl smrtelný hřích, propást tu ojedinělou možnost.

Kdepak začít s popisem nějaké ženy? No přirozeně, že fyzickou schránkou. A tady je sakra o čem psát -”Šlechtična” je totiž kočka v tom nejpřímějším smyslu, kterou by většina chlápků silně ocenila jako reprezentativní samici po svůj bok. Měl jsem jen velmi málo dívek, které by se mi líbily tak, jako ona – chápeš, jako objektivně, bez toho všeho okouzlení kolem. Dokonce se přiznávám, že právě na ni jsem hodně často během společných setkání doslova civěl, jinak se to nazvat nedá, ačkoliv jsem se to pochopitelně snažil maskovat. Znáš to, těkáš očima po jejím pohledném obličeji, po těch jejích nádherných očích, když se na tebe podívá… asi všichni máme rádi hezké věci a u nás chlápků to platí dvojnásob. Potom je tedy “Šlechtična” obzvlášť lákavý kousek a to docela objektivně vzato.

Její dokonale pravidelný obličej, doplněný dokonalým úsměvem jejích dokonalých rtů, zaujme na první pohled silně výraznýma tmavýma očima, přičemž pohled do jejích očí je doslova vraždou pro tvůj klid. K tomu její tělo, stavěné exkluzivně a pozitivně se lišící od tělesné stavby běžné ženy – jednoduše elita, co k tomu dodat jiného. Nemluvíme zde o prosté atraktivitě, definované náležitými tvary – zkrátka fyzický základ je u ní dokonalý a pokud půjdu tak daleko, právě on je absolutní zárukou, že jí zplozené dítě dostane z její strany do vínku ty nejlepší fyzické předpoklady, což je skutečnost silně lákavá a tím spíše akcelerující touhu po spáření s ní. Tuto skutečnost jsem samozřejmě při mém rozhodování nepřehlížel: ty dlouhé, optimálně tvarované končetiny, na ženu značně nadprůměrná výška, plus další důkazy tělesné preciznosti, to byly sakra pádné argumenty.

Mluvit o její osobnosti a intelektu, to je povídání ještě zajímavější. Nejen, že je zatraceně inteligentní, mimoto je to skutečná osobnost, se kterou rande ve dvou není žádná legrace. Docela jasně cítíš, jak si tě v klidu a precizně zpracovává a velmi snadno tě v případě chyby dokáže rozhodit a uzemnit tak, že se klepeš ještě doma. Je si zjevně jasně vědoma svých kvalit a pokud někdy někdo nedal samcům něco zadarmo, je to ona. Aby jí někdo imponoval, to musí být vážně extra kousek samectví – no, že se to nějakou shodou náhod podařilo mně a dokonce jsem dostal šanci k páření, to považuji za vynikající výsledek. Jednoduše řečeno, tato dívka je jen pro ty pokročilé. Žádá si zcela přirozeně elitu, to jsou snadné počty.

Vůle a agrese

Jak jasně vidíš, v “Šlechtičně” se tedy unikátně kombinuje kvalitní stránka fyzická spolu s duševními kvalitami. Výsledný dojem je jasný, jedná se o elitního jedince. To již říkám zcela bez emocí a vyplývá z toho jediné - úvaha, jak často se člověku asi podaří, dostat se na dostřel tak vysoké zvěři. Respektive, co z toho? Dobře, budu řízek, nějak si to dám, vyspíme se spolu, vztah reálným příliš není, takže ahojda a alespoň mám vzpomínky na stáří, jaký jsem byl řízek a frajer. To je trochu málo! Dávno jsem z tak směšných úvah vyrostl, nic to ostatně neřeší… právě zde na mne naléhavě dolehlo přesvědčení, že s tou možností musím něco udělat – ano, ulovit tento kousek, čímž není myšleno, že mi nebude ležet u nohou jako pejsek – což by se stejně nepodařilo – ale pokusím se docílit toho, abych se na ní navždy podepsal a vyfoukl ji všem řízkům světa, bez ohledu na to, kolik z nich ji píchalo či píchat bude.

Ano, vážený čtenáři. Zbouchnout ji. Obtěžkat ji, navždy se podepsat do jejího života. To je ta ctižádostivá, egoistická a harémistická část rozhodnutí. Druhou částí toho odhodlání zase bylo připomenutí čistě technické povinnosti, kterou jako samec mám – a to, spářet se s co nejlepším dostupným jedincem opačného pohlaví, což je skutečnost mnoha přehlížená, přičemž podle toho to často dopadá – smutně, tragicky a nešťastně, kdy jsou zmařeny naděje a slepota v kombinaci s nezodpovědností (!) vedou zejména ženy k chybným rozhodnutím ohledně vlastního mateřství. Ale to je jejich boj, se kterým nic nenadělám… já si však jdu za svým a považuji za mou povinnost, “vypálit” mým spermatem na takovou elitu, kterou “Šlechtična” ztělesňuje, to je celé. Protože ta šance se nebude opakovat a je to zkrátka věc, kterou by samec udělat měl, má-li tu možnost. Zodpovědnost? Seru na ni. Toto je věc na biologické úrovni a kdo uvažuje skrz filtr filozofických nesmyslů dnešní společnosti, těch pravidel, vazeb a zákonitostí, daleko nedojde… ne, já to vše odhazuju a dívám se na to z pohledu přírody. Mám povinnost a ona ztělesňuje objekt, pro ty účely optimální. Musím do toho jít. Co když zítra zemřu a všechny naděje budou zmařeny?

Tak mě napadá ta ironie – v odstavci výše jsem použil slovo “nezodpovědnost” při popisu žen, co se páří s béčkovými muži a ponechávají si děti, které jsou ve směru genetické kombinace pochybnými produkty. Narozdíl od chlápků, kteří mohou rozsít semeno třeba stokrát, má žena totiž jen několik možností k mateřství a zdálo by se, že o to odpovědněji si bude vybírat ty partnery ke spáření – jenže v ženském uvažování logiku nehledej a mateřské pudy jsou také často slepé. V tomto směru však zase musíš uznat, že jsem mnohem odpovědnější – hledám si na spáření nejkvalitnější samici. Z jiného pohledu jde však opět o nezodpovědnost, protože dle propozic “Operace Grand Slam” naprosto neplánuji, postarat se o takto počatého potomka finančně, ani rodičovsky – jednoduše to při mnou zamýšleném počtu zplozených dětí (50 a více) nebude možné, ani jedno z toho. Zde tedy jasně vidíš tu různorodost života, tu šílenou pestrost, která nezná jen černou a bílou – i zodpovědnost je pojem strašlivě relativní. Já se ho však rozhodl redukovat pouze na základní míru a zůstat u samčí přirozenosti, jak jistě víš – rozsévat a jít dál, ponechat potomky v péči matky a spolehnout se na její přirozenost k plození a výchově. Ona má úkol, postarat se o potomstvo, ty máš úkol – dobýt ji, oplodnit a pak jít obtěžkávat další samice, dokud budeš mít sílu. Tak to je.

Rozhodnutí a pochyby

Jedna věc je na životě strašlivá – musíš činit rozhodnutí a posléze přicházejí v případě otevřené mysli pochyby, zda ses rozhodl správně. Mám namysli, zda něco udělat či neudělat. Nevím… je bolestivé, litovat průserů a chybných úkonů, ale poslední dobou se mi zdá, že ještě horší je litovat věcí, co člověk neudělal. K tomu se přidává můj dojem, že jako samec máš povinnost konat, být aktivním elementem, rozehrát hru podle vlastních pravidel a nesklánět stále jen hlavu proto, že žiješ ve společnosti, která si tě zpracovala ke svému vohnoutskému obrazu a činíš pouze to, co ti dovolí, bez ohledu na to, zda tu máme kapitalismus a socialismus. Stále jsou tu docela rigidní pravidla a kdokoliv z nich vystoupí, jde vstříc osamění a nejistotě, což si většina lidí nelajsne…

Takže spíše konat, než nekonat a pak toho litovat, což asi každý zažil mnohokrát, ale šance byla pryč… o to lákavější je vize, konečně zlomit to prokletí dnešních samců, odsouzených k nicotě, do rolí trubců, dárců spermatu a sponzorů, zatímco dnešní moderní, hrdé, emancipované děvky mají svůj rozum. Nesralo tě to někdy, brácho, jak nám unikají? No, je tu cesta, jak je zlomit, jak zajistit, abys je poznamenal, nedovolil jim, aby od tebe letěly jako svobodné holubičky zase k dalšímu čmeláčkovi… a stejně tak ovlivnil nestandardně širokým šířením tvého genu i společnost a civilizaci.

Na základě tohoto mého postoje jistě chápeš, proč jsem v případě decentního plánu na zbouchnutí “Šlechtičny” (neboli její obtěžkání mým genem) váhal tak málo. Dostaneš tu šanci, je na tobě, zda ji využiješ či nikoliv… a je dost možné, že budu již mít pouze jednu. Ruku na srdce, brácho – využil bys ji, střelil bys s jistotou, anebo by sis blahosklonně řekl, “eh, budou jiný, příště to dám“? No jasně, budou… ale není čas na váhání. Oslabuje tě a ničí tvou integritu, drolí stavbu tvojí síly… a to si nemohu dovolit.

Proto jdu na dost možná poslední schůzku, která mi bude u “Šlechtičny” dopřána, natolik jsem realista. Místo: Václavák. Čas: pátek, 18.00 hodin. Míním ji dotáhnout do postele a pak zařídit malou nehodu, leč s osudovými následky… takový je plán.

Ještě předtím ale činím jeden důležitý úkon, který mi přikazuje morálka. A to, dát “Šlechtičně” šanci, aby mohla předem zjistit, co se na ni chystá. Bude záležet pouze na ní či osudu, aby to zjistila – tím, že navštíví můj skromný magazín a najde tam vzkaz, který jsem jí tam ve čtvrtek odpoledne zanechal a bylo tam vše, v “Dopisu mojí lady“. Alespoň můžeš vidět, že si jí opravdu vážím a jest projevem úcty, upozornit ji předem. Jaká je pravděpodobnost, že se tam podívá během těch cca třiceti hodin, co zbývají do naší schůzky? Asi nevysoká, dívka je to vytížená, úspěšná, obletovaná… ale to již není můj problém. Byl bych zase blázen, podstrkovat jí ten plán pod nos. Takto jsem učinil spravedlnosti zadost…

Lov začíná…

V pátek odpoledne vysílám první sondu – nenápadně se ptám via SMS, zda tedy ta schůzka platí. Dle pozitivní odpovědi usuzuji, že si článek nepřečetla, že o ničem neví a vesele si dnes nakráčí do jámy lvové. Bude si myslet, že jen stráví příjemný páteční večer s náležitým samcem a pak si půjde klidně a bez závazků domů… přitom si dost možná odnese krajně zásadní dědictví kdesi hluboko v sobě.

V šest jsem na smluveném místě jako na koni. Je již tma, ale Václavák žije, davy táhnou ze zaměstnání, mezi tím turisté… a já stojím klidně na Zlatém kříži, ani se neklepu, žádná nervozita, nic takového. Jsem nečekaně klidný… přišel jsem samozřejmě dobře oblečen, na tak zásadní schůzku jako je tato přece nepůjdeš v teplákách. Váhal jsem, zda přijet autem, či využít služeb “sociálky” alias MHD. Nakonec jsem zvolil “socku” – nějak se mi nechtělo, shánět parking na Václaváku a vůbec se tam prodírat v páteční špičce. Kromě toho uvažuji, že pokud to dnes z nějakého důvodu nevyjde, půjdu to zapít, potom by mi auto bylo leda na obtíž.

Najednou je tu ona… ta, na kterou čekám. Přichází, usmívá se, já se také přinutím k úsměvu, ačkoliv bych to nejraději celé zkrátil, hodil si ji na záda a odtáhl do mojí sluje ke spáření (a pak šel na party, abych v jeden večer zabil dvě mouchy jednou ranou, haha). Ale pravidla jsou dána a neviděli jsme se přece měsíc, tak na ni musím opatrně… jdeme se projít. Opatrně zkoumám, zda o něčem neví – ale tváří se docela normálně, nepozoruji žádnou změnu v přístupu. No, osud to tak chtěl…

Tramvají jsme se dopravili až na Hrad, znáš to, decentní procházka, normálně konverzujeme. Pak je jí zima, tak scházíme z hradčanských výšin dolů na Malou Stranu, Mosteckou do ulice Josefská číslo 1, kde se nachází podnik jménem “Blue Light Bar“, kam se parkujeme. Sedá si vedle mne na barovou stoličku, tak vznešená, a objednává si tak bizarní nápoj, jako je z mého pohledu zázvorový čaj, tak se to snad jmenovalo. Já si dávám beer, přece jen, nervy již začínají poněkud pracovat, když sedíme vedle sebe, tak blízko, že se jí loktem skoro dotýkám.

Zvrat

V baru večerní provoz ještě čekají, tak tam kromě nás vysedává jen pár lidí, vůkol je klid a ticho. Beer mi spolehlivě leze do hlavy, holt dvanáctka, čuňárna… a tak se jí záhy upřímně svěřuji, že jsem pro ni něco napsal.

“Já vím,” odpovídá bezelstně. “Já jsem to četla.”

V ten okamžik mám pocit, že na mě letí všechny ty lahve s alkoholem, vyskládané za barmanovými zády. “Cože?” vzpamatovávám se, “tys to četla a přesto jsi sem přišla?”

Vysvětluje, že prý se v pátek zase jednou ráno podívala, jako co je nového. A článku hned nahoře, kde bylo oslovení jí blízké, si nemohla nepovšimnout. Prý to v ní způsobilo směs pocitů. Mezi kterými prý nechybělo ani dojetí. což mě samozřejmě těší, ostatně věřím, že milostný dopis takového kalibru by položil na kolena lecjakou ženu.

“Stejně bys to neudělal,” namítá přesvědčeně.

Neuhýbám očima ani v nejmenším, když jí oponuji. “Udělal. Bez sebemenšího zaváhání. Prostě jsem se rozhodl…”

A tak to tam řešíme, zatímco já do sebe lámu jeden škopek za druhým a kroutím hlavou. Na jednu stranu si připadám překvapen, na druhou potěšen, že přišla i přes to všechno. Měla své důvody, prostě je tady – ale můj plán je nezbytně zmařen a celkově se cítím dost nesvůj, jako kdyby mě dokonale nachytala na švestkách. Dobrý, říkám si, tak tu akorát tak dopiju to pivo a půjdu do města, zapomenout na celou tuto blamáž. Bar se zatím slušně naplnil, všude kolem holky, nedaleko od nás jedna s kozami doslova bestiálními, ale dnes mám oči jen pro mou společnici…

K mému velkému překvapení však nevyužívá té Bohem seslané příležitosti, aby zmizela. Asi mě potřebuje… proto nakonec souhlasí s tím, že pojede se mnou, což mě těší. Samozřejmě jí slibuju – a myslím to zcela čestně – že jako projev úcty k ní nebudu činit žádné kroky, vedoucí k té původně plánované záležitosti.

Zůstala…

Jdeme na zastávku tramvaje, jsem tak akurátně lízlý, u jízdního řádu se seznamujeme s nějakým španělským párem, ptají se na cestu a pak s námi jedou na Národní třídu. Žvatlám o ní jako o mojí přítelkyni, a že je to nejkrásnější dívka v Praze. Je to zvláštní, když nás ti dva cizí lidé vnímají jako pár a naprosto netuší, jaká je realita… Pak si sedám naproti ní na sedačku a celou cestu na ni koukám, rozumíš, civím na ní, obdivuju ji, protože je tak moc krásná, to nemohu popřít, nikdy jsem si na nikom tak neujel, kromě té výjimky, co se nedávno vdala – ale to je již spoustu let.

Někde cestou nastoupí dokonale sjetá fetka, co si mluví pod fousy. “Šlechtična” se na mě dívá, zda ji ochráním. No jasně, buď v klidu, říkám jí očima, jsi moje holčička přece, postarám se o Tebe a nikdo Ti neublíží, ani já… ještě později se vedle ní zavěsí na tyč nějaký opilý tatík a sjíždí ji nepřehlédnutelně oplzlými pohledy, opět na mě s tím holčičkovským pohledem, dávám jí najevo, že jsem tam jen pro ni…

Doma z ní strhávám oblečení, hned jsme v posteli, peru se s ní o spodní kalhotky, bojí se, ale umlouvám ji polibky a doteky, lížu ji tam dole, nakonec do ní vstupuju, ač s jí vyžádaným kondomem, je tak sladká, když leží na tom polštáři pode mnou, se zavřenýma očima… vypadá tak nevinně. Kopuluju s ní, pilně přirážím a užívám si tu krásu, kupodivu mi i se “šprckou” ocas stojí… posléze mi bere úd do úst a poctivě ho vykouří, aby se ujistila, že mé sperma neskončí tam, kde nemá. Polyká mé sémě a já si toho vážím, je pečlivá, nakonec úd dokonce hezky olíže.

Po aktu ji zase objímám a hladím, je na ní vidět, jak jí to dělá dobře… později si to dáme ještě jednou, opět ke konci provádí felaci do konce, usíná… K ránu se k ní tisknu, ještě jednou do ní vstupuju, abych se pak zvedl a sjel jí pro snídani, bohužel její přání ve formě ovesných vloček splnit nemohu, jednoduše je nemají.

Snídáme spolu nakonec pečivo, dokonce sama připravila kávu, když jsem se zmínil, že by mi to od ní udělalo radost.

Nějak dopoledne ji vezu domů, stačí jí to prý na roh, tak se s ní nepřu, vystupuje, ještě jednou se podívám na její odcházející postavu a odjíždím… tolik dojmů, náhle zmizí a pociťuji jen prázdnotu, asi mi to chybí, chybí mi, prohlížet si ji jako kus umění, dotýkat se jí… zbožňuju, když jen tak leží na posteli, mohu si s ní dělat co chci, užívám si její krásy.

Nyní je to celé pryč a venku je podzimní sobota… a tak žiju dál.

Zpětná vazba

Večer jdu samozřejmě do klubu, mezi lidi, jsem přece dospělý a náležitě okoralý… Na baru, obklopen dívkami a pilně flirtující se známou servírkou, nalézám v telefonu SMS: “Nestacim zasnout, porad Te citim v sobe, jak do me prirazis… porad me desi Tvoje pragmaticka ctizadost, mozna je v pasti, mozna jsi z toho otraveny, ale ja mam presto pochybnosti, jestli se jedna jedina nevyloudila a nezatoulala… ale zase jsem tady, nevinna, naha a odrizla… bez Tebe.”

Překvapilo mě, že napsala… a něco takového. Myslel jsem, že si tu noc bude vyčítat, že riskovala… zvláštní. Zmýlil jsem se v ní tedy? Mám snad něco, co potřebuje a co jí mohu právě já nabídnout? Azyl od věčné nutnosti, být silná vůči okolí? Se mnou se může stát holčičkou, o kterou pečuju, kterou stále rozmazluju doteky… a pořádně opíchám, jakmile na to dojde, jako správný samec.

Dochází mi, že mám její důvěru… a moc si toho vážím. Že je ochotna, být přede mnou tou slabou, v mojí moci. Ví, že jí neublížím. A platí za tu péči svou krásou… není to nádherné?

Kdoví, co jsem v ní našel… uvidíme. V každém případě jsem se rozhodl, vrátit tuto zlatou rybku ve smyslu “Operace Grand Slam” zpět do rybníka a vytěžit ji jiným, poctivějším směrem. Třeba pro mne bude mít význam v jiném ohledu… již dnes je pro mne inspirací, naplněním touhy po něčem krásném, co je vždy alespoň na několik hodin, do ranního kuropění, jen a jen moje.

Čas ukáže, proč je tady. Pokud se mě zeptáš, co k ní cítím – právě tu podivnou “Vodnářskou” lásku, kterou snad ani nelze definovat, ovšem je vřelá, jak zákon káže – a má v sobě všechno. Ta dívka je pro mne důležitá, možná jsem si ji vysloužil, dostal jsem tolik, aniž bych něco hledal… dnes je tady. Je symbolem čehosi, co jsem nikdy neměl… najednou to mám. Možná měla přijít, aby mě pozvedla, akcelerovala, kdo ví… nicméně, její přínos nezůstane neoceněn. Budoucnost ukáže, proč mi byla seslána…

Děkuji Vám, lady, za to, že jste – a že jste mou. Chci Vás ještě mnohokrát v noci uspávat a radovat se z Vašeho šťastného úsměvu na tváři… dívat se Vám do očí a vidět ten Vás pohled nejnevinnější holčičky na světě… to mi stačí. Navždy pro mne budete mnoho znamenat – a snad Vám tento přínos dokážu vrátit, mou péčí, láskou, ochranou.