.:Šedá Zóna:. magazín by Storky

Splnil jsem si jeden z mnoha mých snů, brácho. Získal jsem něco, vytoužené již od mých jinošských či dokonce dětských let. Tolik hodin jsem se na ně jen díval, tolikrát jsem po nich jen tak potajmu toužil, sjížděl je pohledy, hodnotil. Až o mnoho let později se však sen zhmotnil do reality, pozdě sice, leč přece, naopak s velkolepým zadostiučiněním. Kruh se uzavřel.

Pokud nějaký fenomén již od prvopočátku formuje mužskou sexualitu, jsou to učitelky na základní škole. Tyto ženy jsou pro každého hocha velmi zásadní, protože jsou to jedny z mála plnohodnotných samic, se kterými může přijít do bezprostředního styku, nepočítaje tedy ženské členky rodiny, zcela tabu pro jakékoliv pohlavní úvahy. Jednoduše jsou to “povolené”, cizí objekty, k nimž automaticky zaujímá postoj. Pokud sedí v první lavici, producírují se před ním doslova metr, naklánějí se nad ním, když mu něco kontrolují v sešitu, může nasávat jejich estrogen, parfém, bažit po nich, jsou-li alespoň trochu pohledné a nejlépe mladé, stejně tak však může ocenit náležitou vyzrálost a esenci mateřství… časem se s tím, jak se v něm probouzí vlastní sexuální identita, probouzí dosud neaktivní vybavení mezi stehny, varlata začínají uvážlivě odkapávat brutální testosteron do jeho krve, dlouhodobé sezení v lavici zase způsobuje náležitý přetlak topořivých tělísek penisu a mučivé erekce začínají být realitou…

Upozornění: text obsahuje sexuálně explicitní popisy, jeho čtení je dle Podmínek užití stránek zakázáno osobám pod 18 let věku.

Skrytý význam učitelek

Nejsem si jist, zda si učitelky ze základní školy uvědomují, jak důležité pro nás samce jsou. Ony jsou těmi, na kterých poprvé můžeme poznat ženství, tělesnou touhu s příchutí zakázaného ovoce. A to je přece velká zodpovědnost, paní učitelky… Bez ohledu na to, že je to jejich práce či poslání, bez ohledu na to, jak moc ignorují naši touhu po nich, je to tak… jistěže je nemožné žádat po našem vzdělávacím systému, aby nám k posouzení byly předkládány samé mladé a krásné ”účy”, ale naštěstí v každém učitelském sboru najdeš nějaký kousek, který v tobě probouzí ty nejrozjetější fantazie. Řekneš to brácho nahlas, nebo to mám říct já? Prostě bychom je rádi opíchali. I já tu touhu měl, pamatuji si to dobře, ačkoliv je to již spousta let a nyní jsem pod neúprosným tlakem tabulek vývojové psychologie v rubrice ”střední věk“, páč je mi téměř jednatřicet, hrůza.

Narozdíl od mnoha vohnoutů nicméně na mé sny nezapomínám, bez ohledu na to, jak letité jsou. Je mezi čtenáři někdo, komu je nějakých patnáct, je v osmé či deváté třídě základní školy? Brácho, pokud to čteš, tak se na to vykašli, jelikož dál je to pouze nad osmnáct a ještě by mě zavřeli za ohrožování mravní výchovy mládeže… no v každém případě se musím pochlubit, že dost možná píchám právě Tvou učitelku, jejíž lákavé kozy vždy s láskou sjíždíš očima na vyučovacích hodinách. Jojo, myslím tamtu kozatou, mladou… a zatraceně přísnou, ale to jen na Tebe, se mnou je jak beránek, naopak, měl bys vidět, jak sténá, když jí to pilně dělám a přirážím… a věř mi, že to dělám se vší vážností poctivě, hobluju ji, jako kdyby měl být zítra konec světa… Tobě je bohužel dopřáno vidět jen tu její formální stránku, já naštěstí již mám ty možnosti, naprosto pohodlně si ji sbalit, opíchat… udělat si z ní takovou malou soukromou děvku. Tobě napaří kouli a poznámku, přísná jak policajtka, pak ovšem příjde za mnou, schoulí se mi do náručí a hledá ochranu, samozřejmě je již nahá, mnu si ty vemena, abych ji po vylízání přirození zarazil do pochvy můj naplno erektovaný ocas a rozjel náležitou party, k nemalé “radosti” babky bydlící o patro níže…

Ale nemysli si. Na její profesi nezapomínám, naopak. Jest to skutečnost zatraceně lákavá. Vždy, když za mnou přijde, uvařím jí nejprve čaj a nechám si od ní vypravovat rozličné stórky, co zažila u vás ve škole. A ten můj zájem je nelíčený! Je to již dávno, co jsem ji položil poprvé, netřeba tedy předstírat zájem o to, co dělá, aby mě posoudila jako slušnýho milýho hocha, kterému je namístě roztáhnout nohy. Stále mě to zajímá a navždy bude, bez ohledu na to, kolik zářezů jejím poševním sekretem jsem si udělal tady na pelesti postele… Dokonce mi dovolila, abych nahlédl do jejího “učitelského zápisníku“, což je instrument pro mnohé žáky silně obávaný. Říkáš vole, že jsem ho měl stopit, aby ses vyhnul “kouli” na “vysvígru”? Prý si ty špatný žáky stejně pamatuje, takže by Ti to nepomohlo, je mi líto…

Je to zvláštní, představit si ji, jak před váma stojí a učí vás, má autoritu. Chápeš asi, že já ji znám docela jinou – ostatně právě nyní spí vedle, poté, co jsem jí to během večer a noci třikrát udělal. Nicméně přiznávám se – tetelím se radostí, že ji mám. Jo, je to podlý, kasat se nad Tebou a posmívat se, že ji mám a Ty o ní, kámo, můžeš toliko marně snít, páč Ti samozřejmě nedá. Je šest ráno, za chvíli vstane, aby jela do práce, tak koukej nezaspat a pozor na neomluvený hodiny, “ulejvka” se nevyplácí! :-)

Bezesná noc

Některé články v magazínu vznikají mnohdy za kuriózních a úsměvných okolností. Tento je toho typickým příkladem. Bylo asi půl třetí ráno, když jsem si vedle paní učitelky lehl. Snažil jsem se být potichu, naštěstí se neprobudila. Chvíli jsem pak poslouchal, jak spokojeně oddechuje. Rozmýšlel jsem, jak to celé pojmout, zejména jednu kritickou část tohoto článku, která bude následovat… a tak tam v tom nočním tichu napůl spím, napůl přemýšlím, nápady se míhají hlavou… leč směřuje to jen k tomu jednomu, v tom polospánku se k ní přitisknu, obejmu ji pevně, začnu ji ohryzávat a osahávat, erekce se dostaví neprodleně, probudí se a moje doteky opětuje, mimoděk si přelehnu mezi její stehna, úd tam sám zajede, se zavřenýma očima s ní kopuluju… trvá to celé nejméně půl hodiny, pak ji zase uložím ke spánku a jdu vedle, dát se konečně do toho, promluvit o těch dávno zapomenutých vzpomínkách na první doopravdickou touhu po skutečné ženě… ale jak záhy uvidíš, nejen jsem vzpomínal!

Nepopírám, bylo pár kousků u nás na “základce” v Josefské ulici na Malé Straně, které bych rád opíchal. Kde je jim dnes konec? Zestárly o dvacet let, jejich ženství je fuč. Co bych dal za to, moci se tam vrátit, ještě jednou si to celé užít… ale je to minulost. Zbyly jen vzpomínky a marná touha to vrátit, udělat něco jinak… k nim se však přidává i nápad, věnovat mým tehdejším objektům touhy s vysokoškolským pedagogickým vzděláním jedno malé dílko přesně dle mého gusta. Tak tady je to, dámy. Jen pro Vás – a děkuji za všechno. Zejména, že jste mě nasměrovaly k tomu, co dnes dělám.

Docela nejvíce však následující “stórku” věnuji právě jedné konkrétní učitelce, na kterou budu myslet při popisu hlavní hrdinky. O ní to je, ač její identita zůstane utajena a veškeré údaje pozměněny. Ostatně, má touha po ní je beztak dávno promlčena…

Rozhodnutí učitelky češtiny

I.

Ten rok 1991 bylo vedením školy naplánováno, že se všemi dětmi radostně očekávaná akce, škola v přírodě, uskuteční v podzimním období, konkrétně třetí říjnový týden. Přes tolik potřebné známosti se podařilo zajistit nečekaně kvalitní ubytování v nejkrásnější části Lužických hor, vyhlášeném horského hotelu „Rieger“, jehož provozovatel dokonce škole nabídl veškerou ubytovací kapacitu zařízení. Proto se z důvodu finančních úspor jak za ubytování, tak dopravu a služby rozhodlo, že se školy v přírodě zúčastní hned tři třídy, konkrétně 7.A, 7.C a 8.B, jejichž příslušní učitelé neměli v tu dobu v Praze žádné neodkladné rodinné ani pracovní záležitosti a mohli si proto dovolit, být ten týden takříkajíc mimo civilizaci.

Třídní učitelka z 7.C, paní Mgr. Markéta Šimková, přijala tuto povinnost bez obtíží. Ostatně, její dcera již začala chodit do školy a nevyžadovala tak nadměrnou péči. Přirozeně, že ji přihlásila k nim, do ZŠ Jeřabinová, aby ji mohla co nejčastěji doprovázet ráno přes všechna nebezpečí pražské dopravy a celkově ji mít pod kontrolou, jak ve směru prospěchu, tak chování. Pro její vyrovnanou povahu byla mezi žáky vcelku oblíbená, navíc učila předměty, ze kterých je obtížné propadnout – český jazyk a dějepis. Ve svých devětatřiceti vypadala v obličeji již poněkud unaveně, ovšem postavu si udržela stále až na dívčí úrovni, přičemž byla pyšná na svůj malý pevný zadeček, genetický to dar od Pána Boha.

Byla vdaná a manželství se víceméně vydařilo, pomineme-li poněkud stereotyp, co se roky vkradl do manželské postele, sexu navíc neprospěla ani rapidní časová vytíženost jejího manžela, který se vracíval domů pozdě a obvykle značně unaven z celodenního kolotoče jednání v jejich podniku, proto nejčastěji jen zhltl večeři, co mu připravila, prohodil pár slov s ní i dcerou a šel spát. Ostatně, byla doba, kdy se lámal chleba, počátek devadesátých let dvacátého století – každý, kdo byl chytrý, snažil se co nejvíce urvat z možností, které nový čas přinesl všem podnikavým. Kdokoliv neměl výslovně škraloup z minulého režimu, mohl jít rychle nahoru – a toho mínil Ing. Šimek náležitě využít.

Markéta akceptovala jeho vysvětlení o dějinném zvratu a nezbytnosti, zapojit se do nových struktur, než budou všechna slušná koryta obsazena, jak jí často zdůrazňoval. Proto se věnovala svojí práci, neopomíjela ani povinnosti třídní učitelky. Sledovala „svoje děti” pozorně, snažila se v nich poctivě objevit předpoklady pro budoucí zaměstnání, což mělo ovlivnit i jejich nadmíru zásadní životní krok, který je čekal příští rok, až si budou volit střední školu.

Nemohla by tvrdit, že se akcí jako byla škola v přírodě zúčastňovala ráda. Přestože žáci vždy výskali radostí, pro učitele to byla akce nanejvýš stresující. Důvodem byly silně uvolněné mravy rozdováděných dětí, co s radostí vypadly z neúprosných školních škamen do lákavé přírody a přestože i tam výuka stále pokračovala, celkově to braly spíše jako vzrušující výlet, než školu. Ohlídat je, to potom bylo často nemožné – a trestní odpovědnost učitelů za jejich zdraví a maléry začala připomínat nebezpečný vykřičník. I v případě „sedmáků” již bylo třeba pečlivě hlídat, aby mezi žáky nedocházelo k nepřijatelným sexuálním kontaktům a zejména pití alkoholu, který byl na akcích tohoto typu vždy hojně rozšířen.

Na toto všechno jich bylo sedm, sedm členů pedagogického sboru ženského pohlaví, co měly uhlídat téměř devadesát dětí. A to ještě „sedmý v řadě” byl učitel sotva poloviční, student FTVS na povinné praxi, s jehož odpovědným přístupem se vzhledem k jeho věku, nemístně blízkému žákům, nedalo příliš počítat – ba naopak. Zbylých šest učitelek, mezi nimiž byla Markéta druhá nejmladší, bralo celý ten výlet jako nutné zlo a potajmu se modlily, aby pokud možno právě na jejich termínu školy v přírodě nedošlo k nějakému maléru, zejména zdravotnímu. Na ty totiž byli rodiče obzvlášť hákliví – a nové poměry ve společnosti, kdy měl každý nečekaně mnoho práv, hrozily soudní žalobou na školu, v horším případě trestním stíháním konkrétního učitele – vždyť mnozí z rodičů zúčastněných dětí byli novou elitou státu, bývalí komunisté, estébáci, na jedné straně, veksláci a pinglové na druhé, co se zahalili do počestného pláštíku úspěšných podnikatelů ve fialových sakách a bílých ponožkách, co jim čouhaly z italských mokasínů, leč kapsy měli doslova nadité penězi, kterými s chutí rozmazlovali svá dítka. Ti by rozhodně nedovolili, aby nějaké poškození zdraví milovaných dětí zodpovědnému pedagogickému zástupci prošlo bez povšimnutí…

II.

Zatím však probíhal celý pobyt poklidně. Vždy ráno od osmi byla výuka, sice se mělo jet podle standardních osnov, ale tak nějak přirozeně vyučovalo volněji, i zkoušení bylo méně stresující, čehož zhusta využili odpovědní žáci, co bažili po lepší známce na vysvědčení. Naučit se úryvek z básničky od Karla Hynka Máchy “Máj” nebylo nic složitého a jednička či dvojka, kterou pak Markéta zodpovědně zapsala do svého učitelského sešitku, mohla setsakramentsky vylepšit studijní průměr žáka.

Ve dvanáct byl oběd a poté hodina „poledního klidu”, kdy měli žáci odpočívat na pokojích a nejlépe vleže, v posteli. Ve dvě poté začala odpolední část programu, již nestudijní, kdy si děti hrály na hřišti, chodily na krátké procházky po okolí či se věnovaly podobným pohybovým aktivitám.

„Je mi fakt zle,” prohlásila ráno u snídaně kolegyně Kratochvílová a Markéta se na ní podívala s neskrývaným znepokojením. Představa, že jejich malá učitelská jednotka bude ještě oslabena, byla nepříliš optimistická… tak to bohužel i dopadlo. Správce odvezl učitelku do okresní nemocnice svým GAZem, přičemž podezření si všichni raději nechali pro sebe – vypadalo to totiž na otravu z jídla, kteroužto dnes známe pod poetickým názvem salmonelóza. Kratochvílová sice přiznala, že si včera na výletě v blízkém Jiřetíně pod Jedlovou dala u nějakého stánku rychlého občerstvení přepálenou klobásu, přesto se však na obličejích učitelek objevilo znepokojení, zda náhodou nedošlo k otravě z jídla, které tu jedli všichni, žáci i ony… to by totiž byl průser “jak kráva” a vyšetřování školní inspekcí by bylo jisté. V té době si nikdo svou nevinou nemohl být jistý, stále rozhodovala libovůle tam nahoře, aby se stanovila vina či nevina…

S Kratochvílovou bydlely na pokoji a tak tam nyní Markéta zůstala sama. Děti měly to odpoledne naplánovány sportovní aktivity venku na hřišti, bylo tedy snažší je uhlídat a proto si polovina učitelek mohla udělat trochu volna navíc. Markéta ho využila k tomu, že se konečně začetla do knížky, co si vzala sebou. Napůl ucha poslouchala pootevřeným oknem halasení dětských hlasů z hřiště, napůl se zase soustředila na ubíhající řádky a stránky Kunderova románu.

Byl pro ni nezvyk, být najednou docela sama – v jejím životě to byly okamžiky silně ojedinělé. Pokud nebyla s rodinou, v práci byla stále obklopena dětmi, kolegy učiteli… najednou tu nebyl nikdo. Myšlenky se jí začaly honit hlavou…

Je mi devětatřicet, pomyslela si posmutněle. Mám v pohodě rodinu, dceru, manžela… ale mládí a krása, to tou čtyřicítkou nenávratně odejde, napadlo ji. Podala si ze stolku zrcátko a zahleděla se do něj, posmutněla, když si povšimla nepopiratelných vrásek kolem očí i na čele, nyní nezamaskovaných makeupem, plus výrazných kruhů pod očima, které kdysi sváděla na přepracování, později však pochopila, že k jejímu obličeji budou navždy patřit a nejsou jen přechodným jevem…

Bylo to pro ni vcelku bolestivé zjištění. Někde uvnitř si stále připadala mladá a svěží, ale tělo zkrátka dávalo najevo, že její nejlepší ženská léta jsou pryč… navíc, ten ženský kolektiv s minimem mužů, to znamenalo nulové možnosti ohledně nějakého nevinného flirtu, kdy by zase jednou zaslechla, že jí to sluší, či něco podobného, co by ji mohlo potěšit… nebyl důvod, snažit se o nějakou velkou atraktivitu. Právě v takovém prostředí se snadno stárlo, se smířeností, kterou viděla na svých věkem pokročilejších kolegyních… kdysi přece také musely být mladé a krásné, s hlavou plnou snů o lásce, domu jako hrad a štěstí. Dnes? Zahrabaly se tu za dva tisíce hrubého, dávno zapomněly na své ideály z pedagogické fakulty, že učitelství je poslání, nikoliv kariéra… rok za rokem přicházely nové a nové děti, vše před sebou, prošly její třídou, rozloučily se s ní pugéty květin a šly odhodlaně vstříc životu, zatímco ona zůstávala, každý rok o něco starší a zdánlivě vyrovnanější, ale se vzrůstajícím neklidem tam uvnitř, že jí ujíždí poslední vlak.

Kdysi s manželem mluvili ještě o jednom dítěti, co si přála mít, ale nedošlo na to. Nebyl čas… jedno nám stačí, říkal jí vždy a nedal na její přání a touhu, ještě jednou se stát matkou. Ten její sen se tak každým rokem rozplýval stále více a těhotenství po čtyřicítce, to nebyla příliš reálná vize… vždyť i na dceři spolu „pracovali” dlouhé dva roky, než úspěšně otěhotněla.

Posmutněla si položila hlavu na polštář a zavřela oči. Mimoděk si strčila mezi sevřená stehna polštářek a stiskla ho svaly na jejich vnitřní straně. Bylo to příjemné…

III.

„Přihraj, vole,” zavolal někdo opodál a jako odpověď se ozvalo zvuk odkopnutého míče. Kluci z „osmičky” právě hráli fotbal, zatímco jejich spolužačky je dílem sledovaly a drbaly, dílem hrály na vedlejším plácku vybíjenou.

Radek seděl opodál, bez většího zájmu sledoval, jak se „ostří hoši”, neboli pánské tvrdé jádro jejich třídy, snaží předvádět svými až nadlidskými kličkami a přesnými přihrávkami, jelikož mezi divačkami byl taktéž třídní idol, spolužačka Nina, tajný sen všech kluků nejen ve třídě, ba celém ročníku.

Samozřejmě, že po ní toužil také. Nedávno poprvé masturboval a byl to pro něj zlomový zážitek. Od té doby se pro něj onanie stala nedílnou zábavou pro volné chvíle. Ulevoval si pilně a často, k čemuž doma využíval luxus vlastního pokoje s klíčem v zámku, přičemž jeho rodiče respektovali jeho soukromí spolehlivě.

Mladistvá touha po pohlavním styku byla mučivá. Ve čtrnácti byla představa, že mu nějaká holka dobrovolně „dá”, nepříliš reálná… leda sehnat nějakou starší, uvažoval prakticky, jenže ta zase o panice nebude mít zájem a mimoto někde četl, že snad existuje i nějaký zákon, že jako pod patnáct se nesmí souložit, jinak je z toho kriminál. Zatraceně! Nesmíš, a přitom ti ocas stojí každé ráno a každý večer, jen se podíváš na odhalenou ženskou pokožku. To jsou teda zákony, sakra…

Na školu v přírodě se Radek těšil jako ostatní, nečekal však, jaké trampoty mu tato akce přinese. Bydleli na pokoji ve čtyřech a soukromí tu bylo velká nula – což znamenalo, že nebylo možné si najít chvíli klidu a samoty, aby mohl vytáhnout ze slipů svůj úd a udělat si blaho. Byli tu již čtvrtý den a co zažíval mezi nohama i v hlavě, to bylo peklo – jednoduše to však nešlo, vzdálit mimo hotel se sami nesměli, učitelky je pořád hlídaly. Záchod byl zase místem nepříliš důstojným, prkénko studené a stěny kójí plné nebezpečných děr… zkrátka pech.

Jak tam tak neradostně rozjímal, zadíval se na budovu hotelu, hrdě se tyčící vedle, se střechou orámovanou místní dominantou, horou Jedlová, místním to centrem zimních sportů, na jejíž svazích bylo možné rozeznat obrysy sjezdovek i trasu lyžařského vleku. Některá z oken hotelu byla otevřena, říjen 1991 byl nečekaně teplý, dokonce i přes nadprůměrnou nadmořskou výšku v okolí tu svítilo slunce.

Snažil se očima najít okno pokoje 205, který se stal jejich dočasným domovem, než se zase odeberou zpět do Prahy, do smogu, inverze, podzimu a povinností…  jo, tamhleto okno to je, hned vedle něj je hromosvod, toho si již všiml.

A kdepak asi bydlí Nina? Pobaveně si představil, jak by bylo vzrušující, lézt za ní v noci po hromosvodu. Jenže, to by tě kamaráde musela pozvat a mít otevřený okno, došlo mu vzápětí, tak jen zklamaně vydechl. Poočku se na ni podíval, jak sedí se svými nejbližšími spolužačkami na lavičce a s úsměvem komentují fotbalistické výkony kluků na hřišti. Slušelo jí to, měla na sobě narůžovělou teplákovou soupravu, přehlédnout jsi ji prostě nemohl. S touhle holkou tak jít ven… sakra… to by všichni koukali.

Realita však byla mnohem šedivější. S Ninou se mu dařilo promluvit tak jednu větu týdně, a to ještě čistě kvůli školním záležitostem. Jinak se nikdy nestalo, že by ho pozvala hrát „flašku“, oblíbenou hru, kdy se pomocí rotace lahve určovaly páry z kruhu kolem, co se měly políbit - a mezi těmi „správnými” lidmi ze třídy to jako maximálně lákavá zábava probíhalo běžně. Takže tohle je levá. Mezi ostatními spolužačkami by se vybrat dalo – ale co z toho, sakra. Tahat se někde po Praze, po Petříně, kinech… nuda. Ani dost dobře nevěděl, o čem by si tak s nimi mohl povídat. Zkrátka outsider, co si musí nechat zajít chuť…

Ale ta představa, jak se vkrádá do Niny pokoje, ho nějak nepouštěla. S obavami pozoroval vzdouvající se bouli mezi svýma nohama, která naštěstí nebyla vidět, jelikož tepláky, co měl na sobě, byly dostatečně volné a posedával v pozici, nijak nenapínající jejich látku v rozkroku.

Blbý je, dumal dál prakticky, že na pokoji bydlí ještě se dvěma holkama. Ty by ho hnaly, kdyby se tam v noci objevil…

Nevěděl proč, ale vzpomněl si v té souvislosti na ranní scénu, kdy se při snídani rozneslo, že úča Kratochvílová, co je měla na fyziku, má nějaký zdravotní problém. Sledovali pak, jak s nezdravě zeleným obličejem nasedá do auta a odjíždí – ne, že by jí to přáli, ale přece jen, příliš oblíbená pro svou přísnost nebyla a tak měli spíše škodolibou radost, umocněnou zjištěním, že tímto se přítomný učitelský sbor oslabil o celého jednoho jedince a mejdan, co se plánoval na páteční noc, se může stát skutečností o to úspěšněji. Tedy, z toho se přesněji mohli radovat jen pozvaní, mezi kterými Radek nebyl… doprdele práce.

To tedy ale znamená, že když Kratochvílová odjela a určitě se nevrátí, tak na tom dvojlůžkovým pokoji zůstala sama Šimková. Sama… měl ji rád jako učitelku, ne, že by se mu nějak zvlášť líbila, leč oceňoval její až mateřský přístup k žákům. Vážně se je snažila něco naučit a její trpělivost se zdála nevyčerpatelná. Proto si ji i ti největší průseráři, bůraři a repetenti vážili a nezlobili na jejích hodinách příliš moc. Pětky jim sice dávala, jako jiní učitelé, ale bez emocí, bez výčitek, zkrátka jako zhodnocení jejich výkonu při písemce, ale žádné hodnocení osobní, kterému se spousta učitelů nebyla schopna ubránit.

Jo, s tou si to rozdat… čím nereálnější ta vize byla, tím více Radka vzrušovala. Byla přece o celých kolik, pětadvacet let starší, vdaná, s dcerou, to se ve třídě vědělo… ale nyní je tam nahoře sama… moc příjemná představa, která působila další tlak v jeho penisu, co se již napřímil do vrcholného rozměru.

IV.

Večerka byla o půl desáté, přesně podle předpisů Ministerstva školství. Bylo třeba nejen zkontrolovat, zda si všechny děti vyčistí zuby a umyjí se, ale taktéž se ujistit, že všichni žáci budou na těch správných pokojích, až se bude zhasínat. Markéta měla každý večer na starost osm pokojů, co náležely její kmenové třídě, takto si to s kolegyněmi rozdělily, aby si ušetřily práci. A tak procházela jeden za druhým, „klučičí” na druhém patře a „holčičí” na třetím, pohlaví od sebe musely být precizně odděleny a schodiště do třetího patra bylo relativně snadné uhlídat před pánskými nočními návštěvami, ostatně záměrně se ubytovaly přímo u něj, každý vetřelec by tak musel projít kolem jejich pokojů a toho by se odvážil jen největší blázen. Předem totiž varovaly všechny žáky, že jakýkoliv pokus o návštěvu patra, kde je ubytováno opačné pohlaví, bude trestán dvojkou z chování a to bez pardonu a bez výjimky. Proto býval po večerech klid, což učitelky již postaršího věku přijaly s povděkem.

„Dobrou a spát,” zopakovala Markéta po šesté, poté, co si ověřila, že pod dekami se nalézají ti správní žáci. Posléze zhasla a zavřela dveře – bohužel, z bezpečnostních důvodů nesměla žáky do rána zamknout, co kdyby v objektu hořelo… Proto držely něco jako hlídky do dvou ráno, to již byla záruka, že nikoho z dětí nenapadne nějaká nekalost, ostatně, každodenní sportovní program je uspával docela spolehlivě.

Když to vyřídila, zašla si konečně do umývárny, společné pro celé třetí patro, co nyní byla dočista prázdná. Nejprve si vyčistila pečlivě své zdravé malé zuby, posléze zamkla dveře a bez obav z nevítané návštěvy si svlékla župan, pod nímž byla docela nahá, jen s trepkama na nohou došla do sprchy a pustila na sebe proud vlažné vody – horká začala téct až po dlouhých několika minutách, ale to jí nevadilo. Kdysi se otužovala a tu odolnost k chladu si udržela.

Se zavřenýma očima si užívala tu chvíli, příjemný teplý příval, co ji omýval. Připomněla si, že skutečně zamkla – a poté si zcela v klidu přiložila sprchu tam dolů, nechala si jejím proudem dráždit poštěváček. Sex jí sice příliš nechyběl, ale tady, bez možnosti ho realizovat, protože pohlavní úd i náruč jejího manžela byly daleko, na ni nějak přišla chuť… a tak si udělala dobře. Trvalo to celé jen několik minut, následně přeběhla s poněkud rudými tvářemi a rty do svého pokoje, pečlivě se opět zamkla. Uložila se ke spánku, v pokoji však bylo příliš horko, proto si pootevřela okno s tím, že ho za chvíli zavře. Byla však tak ospalá, že na to dočista zapomněla, ale stačilo se jen přikrýt teplou dekou až po krk, aby jí přesto bylo teplo… usnula záhy.

Zdál se jí nějaký sen, potkala se v něm se svou matkou, která byla již několik let mrtvá… byly spolu někde v cukrárně, měla velké břicho a její matka ji přemlouvala, ať si to nechá vzít… její dceru, a přitom se cpala šlehačkovým dortem. Byl to zkrátka nepříjemný, ošklivý sen… pomalu se z něj probouzela, otevřela oči, popaměti sáhla po hodinkách na nočním stolku, ukazovaly půl třetí ráno. Otřásla se, nikoliv zimou… povšimla si, že okno je otevřeno, zapomněla ho včera zavřít, nechtělo se jí ale vstávat, tak se jen schoulila do klubíčka a po chvíli již spala dál…

Měla pocit, že zavřela oči jen na minutu – když něco zaslechla, jako kdyby se v pokoji objevil nějaký stín. Lekla se – probrala se, k jejímu zděšení tu skutečně někdo byl, neváhal a zatlačil jí dlaň na ústa, takže její poděšený výkřik byl jen tichoučkým zasténáním… druhou rukou jí podržel zápěstí, byl to muž, ale v té tmě nedokázala poznat, kdo to je… mnohem více ji však děsilo, proč tu je a co má v úmyslu… musel se sem dostat po hromosvodu. Bránila se, nebo se o to alespoň snažila, ale deka její snahy o kopy spolehlivě tlumila, ruce měla nepohyblivé, překotně jí je svázal nějakým provazem, pak odsunul deku na kraj a vlezl si k ní, do vyhřátého lože… již na sobě cítila jeho velké chladné ruce, co s jistotou vnikly pod její noční košili, tam nahoru, k holým prsům… měla na sobě spodní kalhotky, ty jí strhl, podržel si ji v pase, aby se již nemohla svíjet, pak přiložil své rty k jejímu pohlaví.

Byla úplně zděšená, leč nemohla nic dělat… pochopila, co ji čeká, snad se jí to zdálo, tím se konejšila, nezbylo jí, než se tomu snu – nebo realitě – podřídit.

I přes slzy však její oči, přivyklé tmě, začaly rozeznávat. Nešlo o zloděje či uprchlého vězně, proboha, vždyť to byl jeden z žáků, Radek z osmičky, co ho měla na češtinu… přestaň s tím, říkaly její oči, ale mluvit nemohla, stále držel její čelisti i rty u sebe tlakem ruky.

Volnou rukou si začal stahovat tepláky, co měl na sobě. Když zahlédla jeho erektovaný úd, chápala jasně, co se semele… ten blázen asi nechápe, co dělá… proboha, jak ho to mohlo napadnout… nedělej to, kluku, víš co se stane?

Přes to, co se mu snažila říct, roztáhl její nohy od sebe a zručně přiložil k ústí její pochvy svůj penis. Neměl v tom samozřejmě cvik, tak mu chvíli trvalo, než našel to správné místo, kdy se žalud začal bořit kamsi dovnitř… moc to nešlo, byla celá stažená a suchá, tak si úd naslinil, jak to viděl v nějakém filmu.

Pak to již šlo lépe, opatrně pronikal hlouběji a hlouběji do ní, seznal, že to jde ještě lépe, pokud jí roztáhne velké i malé pysky od sebe. Byl to pro něj zcela převratný okamžik, zapomněl na průser, ve kterém nyní je, jen si užíval to teplo a vlhko, ve kterém se nacházel, ten tlak… a začal s kopulací, zpočátku jemně a pomalu, jako kdyby testoval, co vagína dokáže, brzy pudy zvítězily a začal s přírazy nespoutané divokosti… tak se do toho zabral, že uvolnil sevření jejích úst a zaslechl její vzlyky a pláč.

„Promiňte, paní učitelko, já musím,” promluvil zadýchaně do tmy, zatímco jeho zadek se rytmicky pohyboval.

Nic na to neřekla, byla z toho všeho úplně šokovaná. Jakmile byl v ní, bylo pozdě se bránit… co jí zbývalo, než snášet jeho dotyky a přírazy. Mohla by zakřičet, jenže co kdyby ji třeba zabil?

Trvalo několik minut, než Radek, plnou vahou ležící na učitelce, pocítil kdesi hluboko v sobě nadcházející orgasmus. Vzepjal se, přitiskl se ještě pevněji k jejímu klínu, zavřel oči, když to na něj přišlo, poprvé mohutně vystříkl do ženských útrob, byl tak spokojený, nadšený… cákal své semeno hluboko do její pochvy a neustal, dokud jeho tělem neprojel poslední ejakulační stah.

Ukojený na ní ležel, jako kdyby zapomněl na to, za jakých okolností mu byla po vůli. Oba mlčeli. On ze síly toho zážitku, prvního milování se ženou, ona, protože si teprve dávala dohromady myšlenky – co bude jako dál. Má smysl křičet, nebo bude stačit, až zase odejde? Pak hned volat policajty? Nechat ho chytit kolegou? I přes všechen šok si uvědomovala, že celá ta věc bude mít vážné následky. A nejen pro něj… jen přibližně odhadovala, co se zvedne za vlnu řečí, pomluv… manžel, dcera se to dozvědí… no ve škole v každém případě končí… a on? Skončí v diagnostickém ústavu, nebo jen zvláštní škole?

„Slez ze mě,” poručila mu, když nabyla sebekontroly. Překvapivě ji poslechl. Stál nahý u její postele, jeho ochablý úd se leskl jejím poševním sekretem. „Rozvaž mi ty ruce, dělej.”

Když byla konečně volná, mohla konečně racionálně přemýšlet. Věděla, že musí učinit rozhodnutí. A zvážit vzhledem k jeho závažnosti všechna pro a proti.

„Dobře mě poslouchej, Radku,” nadechla se, ale byla natolik rozzlobená, že se mu nepodívala do očí. „Na tohle celý oba zapomeneme. Ty se tím nikde nebudeš chlubit a nikdy nedáš najevo, že jsi to udělal. Když udělám co mám a ohlásím to, tak zničím život tobě, ale co by bylo horší, i mně samotný. To ti asi nedošlo, viď! Co sis proboha myslel…”

Poslouchal ji, jako kdyby mu teprve nyní došlo, jakou strašlivou věc provedl. Sklopil oči, snad se i styděl…

„Co jsi udělal, bylo hnusný a odporný… a už to nikdy nedělej, skončil bys v kriminále, to mi věř. Nesmíš si myslet, že ti tyhle věci projdou… to jen okolnosti jsou tu složitý. Proto si to oba necháme pro sebe, je ti to jasný?”

„Prosím vás, nezlobte se…” chabě namítl Radek.

„Mlč, prosímtě. Oblíkni se, dělej.”

Zatímco se Radek oblékal, posadila se na kraj postele. Cítila, jak jí z pochvy vytéká jeho sperma.

Odemkla dveře a pečlivě se rozhlédla do chodby. Pak se k němu naposledy otočila. „Nebyls tu. O ničem nevím. Vypadni,” vyprovodila ho unaveně. Byla klidnější, když jeho stín bez nehody proběhl schodištěm a zmizel. Teprve pak za sebou zavřela dveře.

Musím se hlavně zbavit těch spermií, došlo jí. Zašla tedy znovu do umývárny a vypláchla si pochvu, jak to šlo. S odporem se dívala na bílé chuchvalce, co z ní vytékaly.

A sehnat Postinor… to nebude snadné, tady v té pustině. Poslední menstruaci však měla před týdnem, takže má asi dosud neplodné dny… no, to bude asi v pořádku. Tak to nechala být.

V.

Tím by celá ta historie, na kterou se Markéta snažila co nejrychleji zapomenout a vytěsnit ji ze své mysli, mohla skončit. Ale nebylo tomu tak – to když další menstruace jednoduše nepřišla a s každým dnem, kdy se zpozdila, v Markétě pučelo neblahé tušení.

Po týdnu si v lékárně zakoupila těhotenský test a ke své hrůze zjistila, že je beze všech pochyb pozitivní. Byla těhotná…

Donutila se uvažovat prakticky. Musí jít na potrat… o tom není pochyb.

„Jsem těhotná,” oznámila svému muži ten den, když přišel domů. „A nechám si to vzít. Jsem už moc stará na dítě…”

Bylo to pro něj obrovské překvapení. Beze slova ji objal a pevně stiskl.

„Ne, já to dítě chci. Necháš si ho… prosím…” díval se na ni odhodlaně a s láskou.

Měla mu říct, že byla znásilněna? Nebo, že byla nevěrná? Jedno to bylo horší, než druhé… byla to zoufalá situace…

Když viděla jeho nelíčenou radost, rezignovala… asi to tak mělo být…

O měsíc později, ještě než na ní bylo těhotenství vidět, podala ředitelce školy výpověď. Ředitelka jí blahopřála a řekla, že jí to moc přeje a úplně chápe, že chce zůstat doma, v klidu si to mimi odnosit, neriskovat v tom stresovém prostředí…

Tím kariéra Markéty ve školství navždy skončila a od té doby o ní již nikdy nikdo ze ZŠ Jeřabinová neslyšel…