“Jen plnil rozkaz”
Dostat se do mely během policejního zásahu proti demonstrantům, to není žádná legrace, jak jsem nedávno psal. Základní potíží je, že rány od švestek slíznou nejen rozbíječi výloh McDonaldu a radikálové, ale taktéž nezúčastnění a tedy nevinní lidé, kteří se zkrátka ocitli ve špatný čas na špatném místě a v kombinaci s jejich chybným posouzením situace a z toho plynoucím taktickým postupem je zaděláno na malér. A nemusí skončit jen u bolestivých ran, ale taktéž úmrtí – pak se zasahující policisté stávají zločinci až vrahy, jako v následujícím nešťastném případě, kdy jejich vinou potratí žena v 5. měsíci těhotenství své mimi.
Průser v Seattle
Tenkrát v listopadu 1999 to byl v americkém městě Seattle (stát Washington) veliký průser. Zasedala tam totiž tzv. Ministerská konference Světové obchodní organizace (WTO), čehož s chutí využili stoupenci sílícího antiglobalizačního hnutí, aby se pokusili její průběh narušit. Výborně organizovaní, silně početní (cca 50.000 lidí) a ke všemu odhodlaní, rozjeli dne 30. listopadu 1999 svou velkou akci: doslova obklíčili místo konání zasedání, ovládli sousedící křižovatky a zablokovali tak i policejní složky, nasazené kolem sjezdového centra. Protesty ovšem byly koncipovány jako pokojné a jak ze strany organizátorů, tak ze strany zástupců města byla z rozličných důvodů snaha, zabránit jakémukoliv násilí.
Úmysl demonstrantů se zdařil – delegáti se skrz dav nebyli s to dostat na zasedání, čemuž napomohly i precizně vytvořené “živé řetězy” demonstrantů, co měli na spojených pažích navlečené trubky – tak, aby bylo ztíženo odtržení dlaní od sebe. Na blokádu reagovalo policejní velení zprvu omezeně, pokusem o lokální proražení kordonu z jihu, k čemuž kluci použili slzný plyn, kanystry s pepřovým sprejem, zásahové výbušky a dokonce gumové projektily – byli však početným davem zastaveni a vrženi zpět.
Situace se ovšem silně zkomplikovala, když se kolem poledne do prozatím poklidného protestu zamíchali radikálové na slovo vzatí: zamaskovaní anarchisté, operující systémem známým jako “black bloc“, neboli ztížení identifikace lidí v davu jednotným použitím černého oblečení. Začali s pilným rozbíjením výloh a ničením interiérů obchodů, což mělo za následek, že se k nim řetězově připojili i původně neagresivní účastníci a destrukce majetku se rozjela ve velkém. Následující střety s policií se pak proslavily jako “válka o Seattle“.
Válka znamená padlé
Dobrou ilustrací toho, jak celá ta jednodenní válka probíhala, je film “Battle in Seattle” (2007), který má být jakousi hranou rekonstrukcí události, pro jejíž autenticitu jsou zapojeny i skutečné dokumentární záběry protestů. Toto dílo je cenné nejen jako svědek počátku mediální publicity tzv. antiglobalizačního hnutí, o kterém do té doby americká média informovala pouze okrajově, dále umožňuje cenný pohled do zákulisí protestů a zejména, výborně ilustruje atmosféru takové akce, včetně davu jako objektu policejního zásahu. (pozn. na fotce vymývá jeden demonstrant druhému oko, zasažené slzným plynem – používá k tomu slanou vodu v lahvi, nejsnažší dekontaminační prostředek)
O excesy během takové války nemůže být nouze ani na jedné ze zúčastněných stran – pochopitelně, větší pozornost bude vždy kladena na práci policejních “mlátiček”, jelikož tato může mít a má závažné následky, jak je vidno na následujícím brutálním a zcela zbytečném incidentu.
Když začnou v ulicích Seattle řádit černě oděné bandy, způsobí to velký zmatek – jelikož ten den probíhal ve městě zcela “normální” život, nepřišlo žádné varování před možnou erupcí nepokojů, tj. slušní občané byli v práci, obchody měly zpočátku normálně otevřeno… a ve snaze uniknout pouliční válce se leckdo dostal do učiněné šlamastyky. Jako třeba těhotná žena v pátém měsíci, shodou okolností partnerka jednoho z nasazených těžkooděnců (Woody Harrelson), která udělala tu chybu, že poslechla zdánlivě dobrou radu svého nadřízeného v zaměstnání, aby raději jela domů.
A tak vyjde na rozdivočelou ulici, taxíky ani autobusy pochopitelně nejezdí, vždyť ulice jsou zablokovány… a tím udělá takříkajíc osudovou chybu, protože “…když začnou vzduchem létat policejní tonfy, je pozdě křičet, že jsi nevinnej…”
Nešťastnice Ella
Kdepak, paninko – dneska již nic nepojede. Ella (Charlize Theron) se znepokojeně dívá do liduprázdné ulice. Slušně oblečená a upravená, zdánlivě nemá s antiglobalizanty nic společného. Její chybou ovšem je, že své těhotenské břicho skrývá až příliš dobře – snad by jí pro budoucí události pomohlo, pokud by bylo zřetelné na první pohled, že je v jiném stavu, což by dozajista způsobilo docela jinou reakci zasahujících švestek. Rozumným se v této souvislosti zdá být opatření, které navrhovala někdejší kontroverzní ministryně pro cikánskou otázku a lidská práva Džamila Stehlíková – tj., označit těhotné takovým způsobem, aby i vohnout v tramvaji ihned pochopil, že by tu obtěžkanou dámu měl vážně pustit sednout. Ještě více by se v této situaci hodila reflexní vesta, např. s vyobrazeným mimi. Bohužel, toto pomazané opatření do praxe nevzešlo.
Demonstranti věděli, že tvrdá reakce přijde, mnozí z nich ostatně byli zkušení, takříkajíc profesionální aktivisté. Tito čelili výhružně mlčenlivým řadám policistům s klidem, beze strachu z nakládačky a zatčení, vědomi si své vysněné mučednické úlohy, stejně jako právního týmu v záloze, co je má vysekat z cely předběžného zadržení (stejně jako mají naši neonacisté advokátku Kláru Slámovou). Ale ti ostatní, co byli ve skrumáži tohoto typu poprvé, museli cítit strach, při pohledu na nestvůry v plynových maskách a v černém protiúderovém oděvu. Hrozba, síla, co čeká na příslušný rozkaz, který nakonec opravdu přijde: “rozptýlit dav“, dvě slova, co budou mít mnohem pestřejší paletu významů, než by se zdálo.
Ella činí tu osudovou chybu, že namísto neprodleného oslovení nejbližší policejní hlídky pro účely bezpečné eskorty z krizového území, vstupuje do davu aktivistů, snaží se skrze něj protlačit k nedalekému bytu kamarádky, u které se míní schovat, než se nepokoje přeženou. Tak blízko je, a přece tak daleko… když fízlové začnou s házením nádobek se slzným plynem, agresivní látku nezajímá, co jsi zač – a tak to do sliznic dostane i nevinná žena, co se snaží uniknout oblakům plynu, jako krysa – a nikdo v davu jí nepomůže, je docela sama. Tatam je sounáležitost demonstrantů, všichni se starají jen o vlastní oči a nosy, což nahrává snadnějšímu rozptýlení dosud dobře organizovaného davu.
Boční ulice se zdá být jako vhodná úniková cesta z řeže, když se za jejími zády spustilo učiněné peklo: policisté, ozbrojení dlouhými dřevěnými tyčemi, začali nadělovat nakládačku všem bez rozdílu rasy, pohlaví i vyznání. Oblak slzného plynu, co se v ulici nachází, zakrývá nešťastným způsobem výhled a je proto další Ellinou taktickou chybou, že do ulice vůbec vstupuje – aniž by byla s to odhadnout potenciální nebezpečí.
Tak tudy to vážně nepůjde. Z mlhy se jako duchové vynořují utíkající lidé – před kým zdrhají však není zřejmé, ovšem rozhodně je to důvod k neklidu. Dalšími rizikovými faktory jsou tedy snížená viditelnost v prostoru, dramaticky omezená možnost úniku… Ella se otáčí, aby napravila svou chybu, ale pozdě, s mimi v břiše se běhá opravdu špatně. Tak se stane, že nemá šanci, udržet s ostatními krok – zatímco ostatní hravě uniknou z pronásledování těžkopádnými, výstrojí a výzbrojí ověšenými policisty, ona je blízko učiněnému mlýnku na maso – protože když Tě dav přestane chránit a vyvrhne tě ven ze svého milostivého úkrytu, stojíš sám proti brutální síle.
A tady jsou, ochránci veřejného pořádku, exekutoři státní moci. Dupot jejich těžkých bot je varovný. Semknuti v uzavřený útvar, valí se přes všechno, co se jim postaví do cesty – a nikdo tu není, aby svědčil jejich excesům, mají volnou ruku, také snadno podlehnou vlastní moci i emocím… schovej občanku, ta Ti k ničemu nepomůže. Zdrhej, pokud můžeš, nyní jsi jen sám za sebe, nebo buď skutečným radikálem, riskuj kriminál i svůj život a pokus se je zastavit koktejlem svérázného barmana Molotova. Ale takových odhodlaných bojovníků najdeš v každém davu jen pomálu, většinou se jedná o zbabělou masu, co se s vědomím přesily nelekne ničeho a je nadopována odvahou, ovšem když jde do tuhého, každý zahodí ideály a zdrhá, jako zajíc.
Naplno rozběhnutí fízlové jsou sotva deset metrů od Elly, která si nyní asi připadá jako ve zlém snu, zcela inhibována v myšlení i rozhodování, ovládnuta čistě zvířecími instinkty pro přežití. Ne, není již člověkem, nemá žádná práva, neplatí pro ni zákony ani Ústava, pozbyla jakékoliv ochrany toho státu, kterému do dnešního dne platila poctivě daně, není člověkem ani pro ty v černých uniformách, pro ně je stejně jako všichni kolem jen beztvarým boxovacím pytlem. Co by nyní měla udělat? Na všechno je pozdě.
Otáčí se, ale příliš pomalu, neschopna cokoliv udělat, jen se zděšeně dívá na to divadlo, panoptikum, jehož se stává součástí, příběh jejího života, co mu na dnešek kniha Osudu připravila nad jiné významný a nejbolestivější představitelný zlom… snad doufá, že rozdovádění policisté poznají, že k účastníkům protestu nepatří, ale to v této chvíli již naprosto není možné. Ta hvězda, co jí právě padá z oblohy, rozhodně nebude symbolizovat štěstí…
Výraz jejího obličeje je všeříkající, když se její tělo vzepne k zoufalému pokusu o únik. Bývala emancipovanou, úspěšnou, spokojenou ženou, co svůj osudový vztah s milovaným partnerem zpečetila početím mimi, ale nyní již není hrdou nastávající matkou, nyní je pouze k smrti vystrašenou krysou, co chce uniknout z pasti. Pochopila, že ti v černém tu již nejsou pro její ochranu jako občana, že nyní jsou to nepřátelé, co jí chtějí ublížit, zranit ji… ale kdyby šlo jen o ní, vždyť v jejím stavu může mít jakýkoliv úraz osudové následky pro mimi pod jejím srdcem…
Jeden z černých netvorů se zakrytou tváří se oddělil od útvaru, vyhlédl si ji, leč nikoliv pro hry lásky a nenásilné dobývání přízně mladé atraktivní ženy, ne, rozhodl se, ukázat jí sílu státní moci, nenávisti a agresivity… zcela ignoroval, stejně jako jeho neslavní bratři na Czechteku 2005 či Global Street party 1998, že je významný rozdíl mezi urostlým “áčkem” v kapsáčích a křehkou ženou, tudíž že i přístup během zásahu by měl být docela odlišný… jak je něco takového možné, na to se ptej těch frajerů, co slouží u SPJ (Speciální pořádková jednotka) a zaprodali se státní moci za žold i lákavý status nadčlověka… reprezentují i Tebe, brácho, bojují s demonstranty, abys měl zítra otevřený McDonald pro uspokojení hladu a mohl v klidu pracovat a platit daně, neomezen pouličními nepokoji… stojí tam, jako socha, zatímco tento odvážný střelec a hrdina dívčích snů se zkušeně, rázně a neúprosně natahuje k hrdinnému úderu plnou silou na její břicho… neví nic o mimi v něm, nemá čas něco takového sledovat, jeho úmysl je prostý a jednoduchý, prostě dát tý svini takovou ránu, aby si ta špína levičácká feťácká pamatovala, že zákony ulice v naší demokratický zemi nikdy platit nebudou!
Doprdele, on to vážně udělal… napálil jí tyčí přímo do břicha, pěkně naplno, jak ho instruktoři během výcviku učili… je otázka, koho ten řízek reprezentuje, zda je to stále ještě stát, nebo již jen sám sebe a svou agresi? Byla to správná věc, co udělal? Byla zákonná, pomineme-li nespornou morální závadnost? Kámo, jasně, všechno je v pořádku, má přece právo použít tzv. donucovací prostředky, mezi něž patří i úder obuškem. A může je použít na komkoliv, jak vidíš, na ženách, na starcích, na Tvojí ženě či babičce, zítra dostane metál za vzorné plnění služebních povinností od ministra, jehož partaj jsi Ty sám volil. Není to ironie? A nejsi tak sám spolupachatelem té události, toho zbytečného násilí? Složitý svět…
Při zaostření na jejího kata je zřejmé, jak dobře ho pomazané hlavy za peníze ze Tvých daní vybavily. Trup hrdiny chrání pevný krunýř, klouby jsou opatřeny chrániči, pevné kožené rukavice a samozřejmě tvrdý obuch, který potřebuje, aby mohl dělat pořádek, když se nepřátelé režimu vzepřou… je silný, zvládne tu náročnou úlohu, za kterou mu děkuješ, když zítra chytí kapsáře, co Ti ukradl šrajtofli. Dnešní úlohu, tedy zmlátit všechny, kdo mu přijdou do cesty, zvládl také na jedničku, jak vidíš. A to byl ještě tak fér, že dal holce jen jednu jedinou ránu a nikoliv pořádnou nakládačku – měla totiž to štěstí, že se nebránila, což vždy v mysli policisty povzbudí brutalitu a odhodí jakékoliv jeho zábrany. Avšak i jedna rána zde bude až až…
V erupci bolesti se Ella hroutí k zemi, obličej stažený zoufalou grimasou – tohle bolelo, ještě horší však je, že plnou sílu té rány chytilo nenarozené mimi a to dost možná znamená okamžité úmrtí plodu… i kdyby byl doktor poblíž, je nepochybné, že zárodek již není možné zachránit. Což znamená, že agresivní zásah policajta přímo a nedílně zabil její mimi. Jenže o tom pachatel a vrah neví, mizí kamsi dál, dělat opět pořádek ranami do křehkých těl lidí, těžko ho zaznamenáš, těžko ho identifikuješ, těžko ho chytíš… zkus v té mele hledat jeho služební číslo, co si zbabělí fízlové před očekávanými tvrdými zásahy občas záměrně zakrývají, aby jejich prohřešky zůstaly neodhaleny – plus pochopitelně mají na obličejích kukly, aby je nikdo nemohl poznat a byli jen anonymními vykonavateli státní moci, nikdo se na nich či jejich rodinách nemohl mstít. Nastává otázka – je používání kukel u švestek správné? Je domnělá ochrana jich i jejich rodin důležitější, než potřebná odpovědnost, vycházející z vědomí, že mám důležitou funkci, jsem identifikovatelný a musím tedy ve vlastním zájmu dodržovat zákony? Kdo by měl za ty jejich excesy potom jít sedět? Ministr Vnitra, či policejní prezident? Do “tepláků” ani “od válu” samozřejmě nepůjde nikdo…
Sahá si mezi stehna a ke svému zděšení na dlani vidí krev, což znamená jen potvrzení jejích nejhorších obav… přitom ten policista vlastně neudělal nic špatného, že ne? Byl to jistě správný a čestný chlap, kterého jeho partnerka obdivuje a vždy láskyplně hladí jeho silná ramena – no, Ella si o něm myslí dozajista něco jiného a divák také. Nejsmutnější je, že na 99% zůstane jeho čin nepotrestán, pokud tedy Bůh a jeho mlýny skutečně neexistují…
Tento pohled na zraněnou ženu snad ani netřeba komentovat, je sám o sobě všeříkající. Tolik bolesti a tolik nářku… protože ztráta, kterou právě utrpěla, není nahraditelná jakýmikoliv penězi světa, navíc kromě nevratné ztráty mimi je nyní sama v přímém ohrožení života. A nikdo za nic nemůže, protože policista přece jen plnil rozkaz… polituješ ji a tím to končí, máš přece svých starostí dost.
Zoufalství ženy, co takovým nezaviněným způsobem potratila, musí být nezměrné. Ještě ráno si pečlivě nasazovala náušnice a upravovala vlasy, volila odpovědně outfit do práce, všechny ty banální věci všedního dne, co pozbyly jakéhokoliv smyslu, když jí kdosi násilím vzal naplnění její ženské přirozenosti… měl by pykat, nebo vše obhajíme řečmi o kácejícím se lese a třískách a půjdeme s čistou hlavou na pivko?
Vrcholem cynismu a zavrženíhodného přístupu policistů je, že namísto poskytnutí první pomoci raději pokračují v zásahu “dobíjením” bezmocných ležících, kterým následně jako dárek věnují dýchnutí pepřového spreje do obličeje. Nedbají volání náhodné svědkyně, TV reportérky, co se zraněné snaží přivolat pomoc. Nevidějí, neslyší, stali se jen pěstmi státní moci, nemyslícími agresivními roboty. Pardon, jen přece plní rozkaz.
Kde jsou obušky, musí být odpovědnost
Nejde tu o to, zda se věc skutečně stala, či byla jen přidána pro dramatický efekt do filmu. Stát se rozhodně mohla, to je nesporné – a přicházejí otázky, co s tím vším. Je to tragédie, to je nesporné – a je namístě pouhá lítost a odpuštění, nebo taktéž potrestání viníka?
Lze chápat náročnost policejní profese i důsledky vyhrocené atmosféry během zásahu, stejně jako psychologické zákony a limity, ovšem to nemůže omluvit tak vážné následky. Celým tímto povídáním chci říct jedno – tyto excesy se děly, dějí a budou dít vždy, to je nepochybné a nelze tomu zabránit, bez ohledu na to, čí to byla vina. Co tu však chybí, je odpovědnost. Dobře, zamaskovaný fízl zmizí pryč, ale někdo za jeho konání musí nést odpovědnost. Je tristní, že po události tohoto typu okamžitě neodstoupí odpovědné osoby, jako je ministr Vnitra a policejní prezident – či pokud se jim nechce, nejsou ihned odvoláni, odejiti a obviněni ze zneužití pravomoci veřejného činitele – pokud přece policistům vydali kukly, zbavili je odpovědnosti – ta však nedílně měla a musela přejít na jejich bedra, nemohla jen tak zmizet podle hesla “ruka ruku myje”.
Jistě, je to celé i politická záležitost, plus otázka mediální manipulace, propagandy – dredatí technaři a fetky z Czechteku 2005 rozhodně neměly příliš sympatií “slušné” veřejnosti a bylo zjevné, že tento úlet vohnoutská Lidlově-Bleskově-pivní veřejnost nejen Policii ČR odpustí, ale významná část jim za to ještě bude děkovat a plácat je po ramenou typu “hoši, děkujem”.
Docela dobře to však svědčí o stavu naší země, resp. její státní moci. V demokratické zemi by se klátily pod odpovědnými osobami židle – tady je každý v pohodičce, úlisná policejní mluvčí vydá prohlášení a jede se vesele dál, občan, zatížený svými starostmi a denně válícími se událostmi, rychle zapomene.
Cena peněz proti lidskému životu
To je zcela nepřijatelný stav. Pokud někdo jednou oblékl policejní uniformu, či převzal odpovědnost nad tímto silovým resortem, musí být připraven nést plnou paletu následků svých přečinů, resp. přečinů podřízených. Protože jde o příliš vážnou věc – předražené dálnice o miliardy jsou stále ještě relativně v pořádku oproti skutečným zraněním lidí, krvi nevinných či dokonce usmrceným mimi, jako v případě výše. Jediný lidský život je totiž stokrát cennější, než všechny prachy či Věstonické venuše – vzpomeň si na neslavný případ z roku 2007, kdy se kvůli transportu této sošky procházel po Václaváku člen zásahové jednotky URNA, ozbrojený výkonnou vojenskou zbraní ve formě útočné pušky G36, co byla svým nepřijatelně dlouhým dostřelem (800m) i naládovaným vysoce ranivým střelivem ráže 5.56mm bezprostřední hrozbou pro tisíce lidí, co se právě poklidně procházeli na našem nejvýznamnějším náměstí.
Vybavení jsme klukům nakoupili bezvadné, aby mohli dělat svou práci – chybou ovšem je, že se příliš málo zajímáme o to, zda jejich jednání vždy a důrazně zůstává v příšně zákonném rámci. Jasně, dnes je Ti to u prdele, ale až zítra také někdo v rámci plnění rozkazu přetáhne obuchem Tvou nevinnou partnerku a způsobí tak její potrat, nebo kvůli ochraně posrané hliněné sošky před krádeží napálí přes celý Václavák projektil do její hlavy, dozajista se Tvé vnímání nezbytnosti přísné až extrémní kontroly práce Policie změní. Tebe zavřou i za neplacení alimentů, ale policajt, co zmrzačí lidi, dostane ještě pochvalu za vzorné plnění služebních povinností, resp. minimálně nikdo není potrestán a ministr si dál sedí na svojí židli – tak by to být rozhodně nemělo.
Egoismus a zaměření pouze na svůj svět jsou pro přežití fajn, ale naneštěstí nemůžeš žít v nějaké bublině. Do průseru se dostaneš tak moc snadno – proto je třeba, věnovat pozornost i věcem, týkajících se nás všech, a zaujmout pevný občanský postoj. Jinak prohrajeme nejen boj o svobodu, kterou jsme vlivem lží o terorismu a nasazením moderních technologií více či méně dobrovolně ztratili, ale taktéž naše zdravíčko a životy. A u nich končí veškerá legrace.
Člověk se ale konkrétně na tenhle případ musí dívat ze všech stránek. Představte si, že jste v roli právě toho těžkododěnce, který způsobil potrat Elle. Ráno jdeš do práce, říkáš si ,,Pohoda den, vypíšu pár protokolů, půjdu na oběd s Dannym,o dpoledne nějaká pochůzka, a navečer se pojedu kouknout po autobazarech, protože manželka potřebuje nové auto. Proto jsem se taky přihlásil k těžkooděncům, abych si přivydelal nějakej ,,buck,, navíc.,,Jenže před obědem jste i s Dannym povoláni na centrálu pro výstroj, dostanete rozkazy, rozdělíte se do aut, a cestou vám velitel zásahu řekne, že pár anarchistů dělá bordel před Seattlským kongresovým centrem. Po cestě kecáte s Dannym o vašich synech, dorazíte na místo a seřadíte se. Čekáte jestli se povede antikonfliktnímu policejnímu týmu něco vyřešit, ale nic. Začnete tedy postupovat proti demonstrantům, kterých se zmocní panika, začnou převracet auta, rozbíjet výlohy, zapalovat auta i obchody a vy se začínáte divit, jak je možné, že tohle někdo může udělat. Pak na vás začnou házet dlažební kostky, kameny, skleněné lahve, pyrotechniku, a vy začínáte mít docela vztek. Vtom přilétne větší kus kamene z parku odpodál,a trefí Dannyho vedle vás přesně do brady, do nechráněného místa mezi límcem kombinézy a ochranným plexisklem na přilbě. Danny spadne na zem,přiskočíte a sehnete se k němu, zjišťujete že má jen pár vymlacených zubů a vykloubenou čelist. Nejprve si oddychnete, ale poté se vás zmocní obrovský vztek. No může se pak někdo divit, že si bouchnete do Elly, která se od aktivistů nijak významně opticky neodlišuje?
Vážený Wanderlei, Vaše “propolicejní” postoje jsou mi dobře známy a nemám problém je respektovat – pochopitelně chápu, a sám to v článku uvádím, že i švestky jsou holt jen lidé. Ale pochopte, pokud došlo k něčemu tak vážnému, je potřeba najít a potrestat viníka, protože zde nejde o pár vyražených zubů či zlomenou čelist!
Pokud Vás manželka naštve doběla a zarazíte do ní kudlu, mohu tisíckrát chápat, jak Vás rozčílila, to ženy prostě dovedou, ale stejně byste si měl jít sednout – a to samé platí v případě policistů, kde je věc ještě vážnější, protože mají široká oprávnění proti fyzické integritě občanů. Vy dostanete za vraždu s polehčujícími okolnostmi deset let, kolik by měl dostat on? Domnívám se, že více, na tom jednoduše trvám.
I tento druh zloby je ve filmu ztvárněn, mimochodem – to když si její partner jde vybít vztek na jednom z organizátorů protestů. Stále to mohu chápat, ale nikdy to nebude znamenat, že frajerovi zaťukám na rameno a řeknu “OK kámo” – něco takového jednoduše udělat nesmí, přičemž pokud ano, ať je postaven před soud a hraje se o nepodmíněný trest.
Vzpomínáte si na případ tuším plzeňského policisty, který začal střílet na ulici jen proto, že jakýsi chodec jen přecházel na červenou??? To byla moc zajímavá kauza, frajer totiž zasáhl několik aut, kde byli nevinní lidé, vystřílel snad celý zásobník – a řízek se namísto toho, aby ihned šel sedět, snad ještě soudil o to, aby nebyl od PČR propuštěn.
Říkám jen, že protiprávní jednání policistů je u nás trestáno extrémně mírně. Ti dva, co ubyli k smrti pana Josefa Šoltyse, také odešli od soudu v podstatě bez trestu. Nikdo z nich se nepřiznal, přitom bylo jisté, že tam byli spolu, a že muž zemřel následkem jejich zásahu? Oba pět let natvrdo a konec keců o něčích právech!
Podobný případ je zmlácení černocha Rodneyho Kinga několika bílými policisty, přičemž osvobozující rozsudek způsobil regulérní občanské nepokoje v Los Angeles (1992), vypálené domy a dalších 50 obětí. Lze se přít o tom, zda namísto občanského postoje nešlo jen o rabování a ničení, ale rozhodně lze konstatovat, že narozdíl od českých vohnoutů černí alespoň za svá práva nějak bojovali. Nicméně, situace v USA má zase svá specifika, narozdíl od české kotliny.
“Bouchnutí” do Elly? A že se od nich neodlišovala? Chápu, že přes plynovou masku není moc vidět, ale mlátit osamělou poklidně stojící ženskou, to je jedním slovem zhovadilost – rozkaz přece zněl “rozptýlit dav” a ona v žádném davu nebyla.
Ja bych jenom chtel podotknout, ze nikdy neni lehke komentovat nebo dokonce hodnotit nejakou udalost, u ktere jsem osobne nebyl a ktera se stala pred nekolika lety. Rozumim tomu, ze mohou byt zaznamy a solidni materialy, to ale presto nema takovou hodnotu, jako byt pritomen primo na miste.
V kazdem rezimu a dobe plati, ze pokud jste ve spravnou dobu na dobrem miste – mate stesti a sanci, kterou muzete vyuzit.
Jestli jste ale ve spatnou dobu na blbym miste – mate smulu. Muzete zmirnit nasledky a nebo taky nemuzete delat vubec nic. Asi je prakticke, byt uz jako mlady, pripraven na smrt. Clovek nevi, jak dlouho tady jeste muze byt.
Vsichni se shoduji na tom, ze predsednictvi CR V EU je katastrofa. Jestli se Vam neco nelibi, zijte nekde jinde – dneska uz to jde.
Jakub: Tu Vaší pštrosí taktiku nechápu, protože, když se mi něco nelíbí, tak první věc co udělám je pokus o změnu současné situace (demonstrace, při volbách dát hlas straně o které jsem přesvědčen, že bude lépe reprezentovat moje názory atd.) Toto je naše vlast a opouštět ji jen proto, že jsou momentálně u kormidla nekopetentní osoby (politické strany) mi přijde jako zbabělost…
Fyrfos: no ta emigrace je legitimní úvaha – já bych třeba kvůli politickému systému neemigroval, ten je mi lhostejný, ale naše ohmatané lahve, to je jiná kapitola a pro mě obzvlášť palčivá… rád bych někam, kde je ve společnosti víra dosud pevně zakotvená a z toho plyne i větší pohlavní zdrženlivost žen. Sám jsem si leccos “užil”, ale klidně bych to vše vyměnil za jednu jedinou čistou, neohmatanou dívku.
Navíc, Vás postoj přímo vychází z Vaší aktivisticky naladěné mysli – faktem je, že většina lidí za nic takového bojovat nechce a zajímají je pouze jejich vlastní zájmy.
A jít na demonstraci DS je nejlepší způsob, jak se ocitnout na novodobém indexu. Za mých mladých let se demonstrovalo o sto šest a nebyly z toho tak zásadní následky – lze ocenit občanskou odvahu těch, co se nechávají natáčet HD kamerami a legitimovat na každé akci, ale upřímně – není to zkrátka pro každého a metál za to člověk, kromě nějakého pocitu spokojenosti sama se sebou a hrdosti, nepřinese.
Jakub okolnosti své emigrace dosud přesněji nevysvětlil, takže těžko posuzovat. Ale ani tam, kde žije, předpokládám není ráj na zemi, přestože ta země takové asociace vzbuzuje.