Tryzna za Lidice
V minulém týdnu jsme slavili jedno krajně neslavné výročí – bylo tomu právě 67 let, které uplynuly od vyhlazení středočeské obce Lidice nacisty (10. června 1942). Jasně, máš svých starostí dost, sehnat prachy, dostat do postele holky, pohlavní touha i sny o úspěchu s Tebou mávají, koho by tedy zajímala nějaká zatracená historie, že ano… co pro Tebe znamená pojem “Lidice”, nic, snad něco z dějepisu, “hm, tam to bylo blbý, no,” odbydeš tuto děsivou skvrnu na naší národní historii a vesele, s klapkami na očích, pokračuješ ve svém pravicově-konzervativním vohnoutství, orientaci na “vopravdický hodnoty”, tedy konzum a uspokojování vlastních primitivních potřeb. Nevyčítám Ti to, nemůžeš přece na svou unavenou a všudypřítomnou reklamou neúnavně masírovanou hlavu brát všechny problémy světa, tragédie, co se blíž či dál od Tebe dějí každičký den, lidé umírají… co jako s tím, svět se přece kvůli mrtvým nezastaví…
Je to těžká věc. Proč se na to nevykašlat, proč se do toho vůbec montovat, zajímat se o to, co se stalo kdysi, tak dávno, několik generací zpět… kecy o paměti národa, který symbolizují obrýlení vědátoři někde v zaprášeném archivu a báby s holemi, co jsou prý pamětnicemi, ale kloudný příběh bys z nich již pro pokročilý věk nedostal… tys přece náckům tuto zemi, narozdíl od dvojnásobného velezrádce Edvarda Beneše, nevydal! Není Tvou vinou, že zde nacisté mohli páchat svůj teror proti našemu lidu, mučit, zavírat do kriminálů, posílat do koncentráků, plynových komor či na popraviště… oni, oni za to můžou, ty báby a dědkové, co se dnes tváří jako správní a rozumní, přitom se svou pasivitou či přímo podporou nepopiratelně podíleli na všech těch průserech, co se nám v minulém století staly, Mnichov 1938, “Vítězný únor” 1948, invaze “spřátelených” vojsk Varšavské smlouvy 1968… ne, my tuto zemi neposrali, to oni.
Proč tedy vinu za tragédie typu Lidice nehodit poklidně a oprávněně na ně a jít si dál za svým, proč nevyužít všech možností naší současné demokratické společnosti, studovat, učit se jazyky, udělat kariéru v nadnárodní korporaci, opíchat vysněnou modelínu… přízrak koncentračních táborů a plynových komor se přece nikdy nevrátí, maximálně nějaká ta tajná věznice americké CIA či přímo nechvalně proslulé Guantanámo, kde jsou bez soudu drženi tzv. nepřátelští bojovníci (enemy combatants), co se postavili proti oprávněným, vždy pouze správným zájmům našich amerických spojenců a spáchali nejtěžší hřích dnešní doby, tedy podíleli se na teroristických aktivitách.
Proč by tedy měl odkaz Lidic žít? Pro jitření vášní proti Němcům? Byli jejich předchůdci nacisté jedinými vrahy a pachateli lidické tragédie? Nikoliv. Těch odpovědných je mnohem více a bohužel, co je nejsmutnější, mnoho z nich bylo Čechy a některým z nich stavíme pomníky… těm vyloženě sporně hrdinným parašutistům, co sem vyslala “exilová vláda” krys, bezpečně zalezlých v Londýně, co naši zemi pokojně předaly cizí moci… a následně nám “prospěly” svými hrami na organizování odporu proti utlačovatelům, což znamenalo jedině utrpení a umírání těch, co se do letadel směr Londýn nevešli, co vyslyšeli jejich výzvy na “zachování klidu” a osobně přihlíželi se slzami v očích, jak k nám bez boje napochodovaly jednotky Wehrmachtu.
Pokud jsme se jednou vzdali, abychom se dle našich pomazaných zrádců politiků vyhnuli zbytečnému krveprolití, proč jsme nenechali anglické a francouzské zrádce, odpovědné za Mnichovskou dohodu, aby se sami bránili tomu, co svým “appeasmentem” (politikou usmíření, územních ústupků Hitlerovi) bezpochyby způsobili? Proč jsme jako správní Švejkové nemohli žít v smrádku a teplíčku, ale naživu a v závětří, když pro nás zjevně svoboda byla tak málo cenná, že jsme se jí prostřednictvím našich volených zástupců až přespříliš ochotně vzdali? Kdo je tedy opravdu vinnen za Lidice – ti, kdo vydali rozkaz k jejich vyhlazení, anebo ti, kteří to všechno umožnili, tj. naši političtí reprezentanti z doby kolem Mnichova? Byli ti, co ze země odešli, aby bojovali v cizích vojskách, hrdinové, či egoističtí dobrodruhové bez špetky zodpovědnosti, co dostali své rodiny do koncentráků a na popraviště? A bojovali vůbec za nás, nebo spíše za přežití zrádných mocností Francie a Anglie?
Jsou to všechno složité otázky a nejlepší bude, vypravit se na to místo, nasát atmosféru, přemýšlet, rozjímat, nechat do sebe alespoň na chvíli vstoupit odkaz pradávné minulosti. Můžeš klidně zůstat u svého rozpitého piva, man, vypravím se tam za Tebe… a pokud dovolíš, převezmu na má bedra Tvou tzv. občanskou výchovu, kterou nám náš pedagogický systém poskytuje nejen že nedostatečnou, ale za každého režimu zkreslenou – za totality ve směru deformace dějin z “rudého” pohledu, dnes je zase ve znamení multi-kulti, prosazování cizích ras jakožto přirozené (!) součásti naší společnosti a tlaku na smíření Čechů jak s imigrací problematických národů, tak rozmělněním národního uvědomění v rámci EU.
Louka, zmáčená krví
Lidice jsou malá obec nedaleko Prahy, severozápadním směrem, bezprostředně u silnice z Prahy do Kladna. Poznáš ji snadno – vlevo od silnice, hned za stánkem rychlého občerstvení a odstavnou plochou, prosvítá mezi stromy nečekaná stavba, “gloriet“, věž z několika sloupů, nahoře ohrazená plochou střechou, což je dominanta tamějšího památníku.
Odbočíš-li ze “státní” silnice a vjedeš-li do obce, první, co Tě zaujme, je spousta zeleně, plus zvláštní stavební uspořádání obce – domy vypadají zcela stejně, včetně omítky. To je důsledek poválečné snahy o obnovení obce v původním katastru, ovšem s tím, že kdysi zastavěné území “starých” Lidic v rámci piety již nebylo obnoveno. Povšimni si též pojmenování lidických ulic – “10. června 1942“, “Josefa Stříbrného“, “Josefa Horáka“, “Oradourská” apod. – vše v relaci k lidickým událostem, či obdobným tragédiím, které přinesla 2. světová válka.
To, co nás zajímá, se nachází na konci široké lipové aleje, právě ulice “10. června 1942″. Po pravé straně můžeš vidět rozsáhlý růžový sad, mimochodem, největší v České republice, o rozloze 3.5 hektaru – kvete tu 23.000 keřů ve 200 odrůdách, přičemž další stále přibývají. Vysazují je třeba novomanželé, co jsou v obci oddáni. Rozhodně stojí za povšimnutí, přičemž symbolicky odděluje pietní území od současné obce.
Na konci ulice se nachází parkoviště, vedle něhož je vstup do památníku. Je sporné, říkat “vstup”, protože tu není žádný vchod, kde by někdo vybíral vstupné či lustroval návštěvníky – celé místo je volně přístupné. Centrem památníku je vydlážděná plocha, s fontánou uprostřed, obklopená podloubím, s dominantou ve formě již zmíněného glorietu, od něhož vpravo se nachází vstup do lidického muzea.
Co Tě však zaujme docela nejvíce, je rozsáhlá louka, co se směrem dolů od památníku rozkládá až na obzor a nyní v létě je na ní tráva perfektně posečená. Ze stran do ní vybíhají pásy listatých stromů a po celé délce po ní vede kvalitní asfaltová cesta, vybízející k procházce. Ale ten prvotní pohled tam dolů, do údolí, je nezapomenutelný – říkáš si, “tak tady stála vesnice“. Dnes? To místo je krásné, připomíná úžasný park, zvoucí k návštěvě či randíčku, ovšem předpokládám, že sem by šly randit jen věru otrlé páry. Přes všechnu tu upravenost je to totiž stále místo tragédie.
Významných míst najdeš v údolí hned několik: zaprvé, pomník zastřeleným lidickým mužům, v místě, kde byli původně naházeni do společného hrobu, definovaný vysokým dřevěným křížem, jehož trámy jsou propojeny ostnatým drátem, symbolizujícím utrpení, spolu s odkrytými základy tzv. Horákova statku, u něhož byli tito popraveni. Dále, bronzové sousoší, symbolizující 82 zavražděných lidických dětí, co se dívají směrem ke svým otcům a dědům. U potoka, poblíž bývalé obecní studny, stojí památná hrušeň, němý svědek celé tragédie, která jako jediný strom přežila likvidaci vesnice. O něco výše ve svahu je pak vyznačen obrys bývalého kostela sv. Martina a školy (“dvoutřídky”). A úplně nahoře je pak bývalý hřbitov.
Co se tu vlastně tenkrát stalo?
Nic není černobílé
Než se začneme bavit o samotné události, je třeba uvést několik zásadních skutečností. Za prvé, každá historická událost je ve své podstatě plná rozporů, má možnost více výkladů a nelze opomíjet z toho plynoucí kontroverzi. Pro správné posouzení a zaujetí postoje je tedy nutné, zbavit se tunelového vidění, které rozeznává jen dvě strany mince – nevinné oběti, zde obyvatele Lidic, a zlé katy, zde nacisty. Stejně jako nelze Lidice vnímat tak, že tam “jen tak” vtrhli nacisté a “jen tak” vesnici vyhladili. Ty důvody, které vyvrcholily tragédií, byly mnohem složitější a jak zjistíš, svou roli sehrála i banální náhoda, čísi hloupost, stejně jako tam mnoho zdánlivě “dobrých” subjektů hraje povězme podivnou, nikoliv jednoznačně pozitivní roli. Nemluvě o nepřehlédnutelné “zásluze” kolaborantů a zrádců z řad samotných Čechů!
Dále je třeba pamatovat na skutečnost, že v docela každém politickém systému umírají lidé – bez ohledu na to, zda se jmenuje socialismus, nacismus, či demokracie. Vždy budou nějací nepřátelé systému a vždy budou fyzicky likvidováni, vládnoucí struktury ta úmrtí vždy pěkně zdůvodní, zakryjí, aby vše znělo jako zákonné a správné, s neprokazatelným pozadím – viz prapodivná smrt Alexandera Dubčeka či Davida Eledera, který umožnil publikaci tzv. Cibulkových seznamů agentů StB.
Pochyby a otázky ohledně historie jsou obecně prospěšné a namístě. Jinak tu budeme jen papouškovat, co aktuálně vládnoucí garnitura nasázela do jí nahrávajících učebnic pro nebohé a snadno manipulovatelné školáky, co nejsou s to kvalifikovaně odlišit pravdu od lži… takového ovčího přístupu bylo dost v minulém režimu, jehož “půvaby” ve směru svérázného vysvětlování historie jsem měl tu čest sám zažít!
Počátek: rok 1939.
Pro další události bude významná skutečnost, že po obsazení o Sudety již okleštěné ČSR germánskými hordami (15. března 1939) došlo k masovému odchodu/útěku příslušníků naší rozpuštěné armády do zahraničí. Nejprve do Polska, kde měli po jeho napadení Německem 1. září 1939 cennou příležitost, bojovat se zbraní v ruce proti Hitlerovým usurpátorům – dále do Francie, Velké Británie i Sovětského svazu. Mezi nimi byli i dva občané obce Lidice: Josef Horák (1915-1949) a Josef Stříbrný (1915-1976), shodou okolností oba letci, kteří nakonec zakotvili u československé 311. bombardovací perutě v Anglii.
Tento akt odchodu do nepřátelské armády rozhodně okupantům neunikl a obecně se rodiny takových vojáků staly obětí perzekuce. Lze se přít o tom, zda tyto odchody, jen zřídkakdy rodinným příslušníkům předem oznámené, nebyly dvojsečnou zbraní – sice přispěly k posílení Spojenců, ironicky zrádných mocností Francie a Velké Británie, které nás Mnichovem poslaly do Hitlerova područí, ale zároveň znamenaly přímé a smrtelné ohrožení celého zbytku rodiny, co zůstal na území Protektorátu.
Co je ještě horší, že účast dvou lidických občanů v zahraničním odboji znamenala významné závaží na misce vah, když se rozhodovalo o osudu Lidic a tím i všech jejích občanů. Lze tedy tvrdit, že odchod Horáka i Stříbrného do zahraničí znamenal pro obyvatelstvo vsi životy ohrožující hrozbu, která vyvstala bez jejich souhlasu – přirozeně, že odešli potají, jinak hrozilo, že by se Gestapo o jejich útěku dozvědělo a zadrželo je. Svou touhou po svobodě a boji za ni však nepopiratelně způsobili sousedům potíže, které nakonec byly fatálního rázu.
Do Anglie se dostávají i dva další, pro pozdější děj zásadní vojáci: Slovák Jozef Gabčík (1912-1942) a Jan Kubiš (1913-1942), později vycvičení jako parašutisté. Tito dva byli klíčovými osobami tzv. Operace Anthropoid, neboli atentátu na “zastupujícího říšského protektora“, SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha, prominentního nacistu, možného nástupce samotného Adolfa Hitlera. Tento atentát byl výmyslem čs. exilové vlády v Londýně a sám o sobě je kontroverzní nesmírně – ona se totiž poprava vysoce postaveného nácka v teplíčku Londýna plánuje snadno, ale bylo jisté, že reakce okupantů na tuto akci bude v Protektorátu strašlivá a odnese to spousta českých lidí nepředstavitelným utrpením. A to se vyplnilo – v rámci tzv. “heydrichiády” byli čeští občané bez soudu zatýkáni, mučeni při výsleších, bez soudu odsuzováni, vězněni, hromadně popravováni, či odesíláni vstříc smrti do bran koncentračních táborů. Taktéž v jejím rámci došlo k vyhlazení obcí Lidice a Ležáky.
Atentát a jeho důsledky
Dne 27. května 1942 provedli Gabčík s Kubišem atentát na Reinharda Heydricha, a to v pražské ulici V Holešovičkách (místo atentátu se kvůli výstavbě Severojižní magistrály proměnilo k nepoznání). Je možné, že buď došlo k selhání Gabčíkova samopalu, jak se obecně traduje, nebo že Gabčík nevystřelil záměrně, aby neohrozil civilisty v projíždějící tramvaji – a proto zasáhl Kubiš, který na cílové vozidlo hodil britský protitankový granát vzor 73, jehož exploze stejně zranila i civilisty v okolí. Navíc, dle odtajněných informací mohlo jít o otrávenou variantu (botulotoxin). Na atentátu měl nepřímou účast i další výsadkář, Josef Valčík, který signalizoval pro nepřehlednost místa přepadu (prudká zatáčka) příjezd auta.
Přestože explozi samotnou Heydrich přežil a jeho zranění ani nevypada vážně, o týden později (4. června 1942) Heydrich umírá, pravděpodobně z důvodu otravy krve.
Atentát měl neprodlené nanejvýš vážné následky pro celý Protektorát: ještě ten večer byl státním tajemníkem K.H. Frankem vyhlášen tzv. civilní výjimečný stav (omezení občanských práv), kde se v druhém článku neúprosně psalo: “Kdo osoby, které měly účast na spáchání atentátu, přechovává anebo jim poskytuje pomoc, anebo, maje vědomost o jejich osobě, nebo o jejich pobytu, neučiní žádné oznámení, bude zastřelen se svou rodinou“.
Teror nacistů proti českému národu, který řídil nový zastupující říšský protektor SS-Oberstgruppenführer Kurt Daluege, rapidně zesílil, proběhly stovky poprav za schvalování atentátu. Po skonu Heydricha bylo navíc rozhodnuto o neslýchaně brutálním aktu msty a zastrašení: a to vyhlazení Lidic a Ležáků. Celkový účet za atentát činil, včetně obou vyhlazených obcí, 15.000 životů – naskýtá se otázka, stálo to za tolik obětí? Patnáct tisíc něčích synů, otců, bratrů, matek, dcer, sester. To přitom byla jen jedna součást potřebných obětí pro znovunabytí svobody…
Rozsah teroru byl omezen až po dopadení, resp. úmrtí obou atentátníků – 18. června 1942 v chrámu Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Sluší se dodat, že úkryt atentátníků a jejich druhů z dalších výsadků byl vypátrán primárně pomocí informací od přeběhlého, zrádného parašutisty Karla Čurdy (výsadková skupina Out Distance), který prozradil Gestapu pomocníky výsadkářů v domácím odboji, jejichž kruté výslechy pak dovedly honící psy na správnou stopu. O slíbenou odměnu dva milióny říšských marek (=20 miliónů protektorátních Korun) se však Čurda musel podělit s dalším zrádcem z řad výsadkářů, Slovákem Viliamem Gerikem (skupina ZINC), plus 7 Němci a 53 (!) udavači z Protektorátu, kteří poskytli “dílčí informace”. Věru můžeme být hrdi na některé naše předky…
Obloha nad Lidicemi se zatahuje
Proč byly pro likvidační akt vybrány právě Lidice? Bohužel, kromě až banální souhry náhod zde hrál roli i fakt, že dva lidičtí občané byli prokazatelně v zahraničním odboji. Nicméně, vše začalo tímto nešťastným, na stroji psaným milostným dopisem, odeslaným z Hudlic u Křivoklátu dne 31. května 1942, tedy čtyři dny po atentátu:
Drahá Aničko!
Promiň, že Ti píši tak pozdě a snad mne pochopíš, neboť víš, že mám mnoho starostí. Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně*. Jsem zdráv, na shledanou tento týden a pak se již neuvidíme.
Milan
(*osada, náležící k obci Brandýsek, okres Slaný)
Tento dopis, adresovaný zaměstnankyni továrny na baterie “Pála” ve Slaném, se dostal 3. června 1942 do rukou jejímu majiteli Jaroslavovi Pálovi, kolaborantovi a současně starostovi Slaného, který v domnění, že obsahuje přiznání možného atentátníka, psaní příčinlivě odevzdal Gestapu. To šetřením zjistilo, že se jednalo o banální milostnou zápletku, resp. snahu ženatého muže o ukončení vztahu podsunutím lži, že tento odešel do odboje a musí se skrývat někde v lesích u hradu Křivoklát.
Osudnou však měla být zmínka adresátky dopisu při výslechu, že ji prý odesílatel žádal, aby právě v Lidicích vyřídila pozdrav rodině Horákových od jejich syna: “že Pepík je zdráv a že se mu daří dobře“. Žena, jménem Anna Marusczáková z Holous (okres Slaný), pravou identitu muže neznala a prý se domnívala, že se jedná o nezvěstného mladého Horáka (Josefa), tu dobu v Anglii – ve skutečnosti se jmenoval Václav Řiha, byl to třiadvacetiletý zámečník z Vrapic u Kladna.
Bohužel, obě tyto tvrzení mají pochybný zdroj, a to poválečný výslech gestapáka Oskara Felkla (původně český četník) – nelze je ověřit, protože oba bývalí milenci zahynuli v koncentračním táboře Mauthausen 24. října 1942. Je možné, že byli popraveni, aby svým svědectvím v budoucnu nemohli napadnout německou soustavu lží, která “zavedla vinu” do Lidic – že prý zde byli skrýváni parašutisté z Anglie. Dopis nicméně pro Říhu napsal mzdový účetní ze zaměstnání a do schránky ho hodil jiný kolega v místě bydliště, příhodně ležícím na Křivoklátsku, aby legenda byla dokonalá.
Gestapu bylo známo, že synové rodin Horákových a Stříbrných asi slouží v Anglii, přestože oba byli vedeni jako dlouhodobě nezvěstní – následovalo proto obklíčení obce německou policií (Schutzpolizei) a prohlídky ve všech domech, s obzvláštním zřetelem na nemovitosti Horákových a Stříbrných, avšak nebylo nalezeno nic, co by mohlo mít spojitost s atentátem – tedy vysílačky, zbraně, hledané osoby, či písemnosti, svědčící o styku s nezvěstnými syny.
Ctižádostivý K. H. Frank se ovšem v naději na jmenování novým říšským protektorem rozhodl k ráznému postupu a mínil využít Lidic jako exemplárního příkladu, nanejvýš silného varování Čechům – že prý i nejtvrdšími metodami “budou v českém národě vymýceny zločinecké, říši nepřátelské živly“. Ještě během Heydrichova pohřbu prezentoval osobně návrh na likvidaci Lidic Hitlerovi a ihned k němu obdržel zelenou.
Plán, sestavený K.H. Frankem a schválený Kurtem Daluegem, zněl: Lidice zničit a “vyhladit z povrchu zemského“, muži nad 15 let zastřeleni, ženy nad 15 let odeslány do koncentračního tábora a děti dát na převýchovu do Říše, bude-li to vzhledem k jejich rasovému původu možné.
Likvidace
Ještě večer 9. června 1942 byla obec opět obklíčena, tentokrát již jednotkami SS – dovnitř mohl každý, ale nikdo ven. Když se na lidické návsi sešli všichni vykonavatelé akce z řad SS, SD (Sicherheitsdienst – zpravodajská služba), Gestapa, SA a dokonce českého četnictva, vedoucí kladenského gestapa Harald Wiesmann katům přečetl tento rozkaz:
“Führerbefehl! Liditz wird dem Erdboden gleichgemacht und die Bevölkerung erschossen!” (Vůdcův rozkaz! Lidice budou srovnány se zemí a obyvatelstvo postříleno!)
Na místo po sedmé hodině ranní dorazil sám K. H. Frank. Po důkladném zrekvírování cenností a obecního i osobního majetku byly všechny domy v obci pomocí benzínu podpáleny a katové začali konat svou práci: u zdi stodoly statku Horákových byly vedle sebe vyloženy slamníky a matrace (ochrana střelců před odraženými projektily). Obec byla dosud v jednom plameni, když bylo popraveno 173 mužů, přičemž nejstaršímu bylo 84 let a nejmladšímu teprve 14 let (Josef Hroník, nar. 16. 8. 1927).
Na popravu šli ve skupinách po deseti, prý až na jednoho zbabělce (redaktor ČTK) mlčky, poté, co je stařičký farář Josef Štemberka ve sklepě statku připravoval na smrt – modlil se k nim a žehnal jim. Jeden z přítomných členů SD k tomu měl uvést nejapnou poznámku: “Der Pfaffe hat das gut gemacht. Durch sein Beten und Segnungen hat er die Leute dazu gebracht, daß sie wie die Schafe zur Hinrichtung gegangen sind.” (Ten farář to dělal dobře. Svými modlitbami a žehnáním dosáhl, že ti lidé šli na popravu jako ovce.)
Ohořelé zbytky domů byly demolovány výbušninami, všechny známky lidského osídlení byly likvidovány a sutiny odváženy pro ten účel vystavěnou polní železnicí, což zajišťovala “říšská pracovní služba” (Reichsarbeitsdienst – RAD). Destrukční šílenství šlo do absolutna: byl zničen hřbitov, zasypán Podhorův rybník a dokonce posunuto koryta potoka, aby byla ztížena jakákoliv identifikace umístění bývalé obce. Místo se mělo stát pouze holým polem.
Německé preciznosti neušly ani osoby, které osudného dne nebyly ve vsi přítomny – jak dříve zatčení členové rodin obou zahraničních vojáků, tak devět mužů, co byli zajištěni v zaměstnání (“Huť Poldi” v Kladně), včetně jednoho, co byl v nemocnici, dalších dvou, co se skrývali v lesích (dopadených zásluhou zrádného lesníka, kterého požádali o koupi potravin) a dokonce i dvou dospívajících chlapců (Josef Doležal a Josef Nerad), u kterých bylo v evidenci zjištěno, že již o dva měsíce přesáhli kritický věk 15 let. Ti všichni byli popraveni 16. června 1942 na střelnici v Praze-Kobylisích, kde se v té době odehrávaly popravy v masovém měřítku.
Ženy byly po shromáždění v budově školy poslány do koncentračního tábora Ravensbrück (90 km severně od Berlína) – 184 ihned, 12 těhotných dodatečně, po porodu. Konce války se jich 53 (dle jiného zdroje 56) nedožilo z důvodu trýznění a “pochodů smrti“, většinou starší ročníky narození, plus tři zůstaly nezvěstné.
Velmi smutný osud čekal lidické děti. Drtivá většina z nich, 82 dětí, byly pro “rasovou nepřijatelnost” popraveny výfukovými splodinami zvlášť upraveného vozidla ve vyhlazovacím táboře Chelmno (severní Polsko) kolem 2. července 1942 – jen devět z nich napsalo dva korespondenční lístky z dalšího tábora Gneisenau (západní Polsko), posléze jejich stopa mizí v německých rodinách. Ostatní děti byly taktéž předány k “poněmčení”. Po válce se jich podařilo vypátrat a vrátit domů pouhých 17.
Celkový počet lidických obětí je 340 (192 mužů, 60 žen a 88 dětí). Všech 102 jejich domů bylo srovnáno se zemí.
Bezprostředně po masakru
Z pevnosti Terezín jsou druhý den povolány dvě skupiny židovských vězňů: jedna má vykopat zastřeleným lidickým mužům společný hrob, druhá má mrtvoly pohřbít. Silné je líčení tohoto aktu vězněm Rudolfem Mautnerem z druhé skupiny, z něhož je zřejmá i atmosféra v umírající vsi: (pozor – text je původní, nijak necenzurovaná výpověď a obsahuje nanejvýš drastické popisy)
“Projíždíme Buštěhradem, silnicí na Prahu. Tu již potkáváme plně naložená auta. Nábytek, šicí stroje, hospodářské nářadí, dětské kočárky – auto za autem. Silnice je obsazena četníky.
Přijíždíme po svahu do obce Lidice. Silnice plna všech nenáviděných stejnokrojů. K vozu přistupuje skupina esesáků a vedou nás do zahrady mezi stodolou a obytným stavením. Ticho přerušují jen výbuchy a střelné rány.
Mladé stromky lemují okraj jámy, která byla hrobem nešťastných oběti. Před námi stěna stodoly, částečně vyhořelé. Snad dešť zatím zamezil jazykům plamenů dokonati dílo zkázy. Obytná budova je dosud neporušená. Za námi stojí vyhořelý dům. Zdá se, že nový, snad nebyl ještě ani obydlen. Je prázdný, stěny ožehnuty ohněm a dýmem.
Kolem zeleninová zahrada, končící u silnice, vlevo lány polí. Matrace, otomany a slamníky jsou nanošeny ke zdi. Celá plocha je poseta nábojnicemi z vojenských pistolí.
Rozkaz: srovnat jámu se zemí. Chápeme se nářadí. Někteří rozdělávají oheň a pálí krví potřísněné matrace. Půda kolem je potřísněna krví. Esesáci odcházejí a zůstáváme s četníkem.
Mám možnost se opatrně poohlédnout po okolí. Stranou leží trakař, jakého se používá na vození hnoje. Je plný krve, vyhřezlých mozků, roztříštěných kostí a vnitřností.
Na dvou místech díry – známé stopy podstavce, trojhránku pro lehký kulomet. Na prostranství nábojnice z pušek a kulometů. Kolem dokola, kam pohlédneš, láhve po všech možných lihovinách, rum, cognac, různé likéry, víno – dále rozhazené brýle, potravinové lístky, knoflíky, čepice.
Přichází esesák Wostrel a prochází se zahradou mezi zeleninou. Řeháček přináší odkudsi láhve s pivem. Dostávám rozkaz vykopat jámu a pohřbít vše, co zbylo po mrtvých. Chápu se práce sám, chci ušetřit hochům hrůznou podívanou. Snáším všechny ostatky ubohých. Nalézám čepici s téměř uříznutým čelem – kosti a mozek – práce kulometu. Další rozházené mozky, další kosti, rozházené vnitřnosti, střeva.
Opatrně kladu do jámy, krev – krev našich českých lidí. Česká krev do česke půdy.
Jízdenky, knoflíky, manžety, brýle, sokolský průkaz, tužky.
Četník, který nás hlídá, stojí u zdi obytného stavení a dívá se ztrnulým zrakem kamsi do dálky. Mezi stodolou a domem statku stojí dětský vozík, hračka. Přichází šofér Řeháček a nakládá jej na vůz. Mohu si vzít ze sklepa jídlo. Mám však být opatrný, bydleli zde zlí lidé a není vyloučeno, že věci jsou otrávené… Jsem tedy opatrný a odmítám nejen za sebe, ale i za ostatní.
Esesák Vostrel se prochází po zahradě a měří nás kradmo svým pohledem. Jen krátce řve své pobídky. Nezřídka přicházejí jiní esesáci a členové německé pracovní služby, schupo a SA-mani.
Ticho přeruší silná rána. Kostel a ostatní domy jsou zavaleny dýmem. Věž kostela má být vyhozena do povětří. Pomalu se kouř rozptyluje – věž vzdoruje.
Esesákům se zdá být dlouhá chvíle. Střílejí tedy lidické holuby, kteří jako by tušili osud, poletují divoce sem a tam.
Vytí psů, zasažených asi kulkami pistolí, ozývá se zoufale. Smích a radostné výkřiky jsou ohlasem. Pánové se dobře baví, jak se zdá.
Nový výbuch, vítr nese prach a kouř až k nám. Věž však vzdoruje i nadále a stojí, i když odjíždíme.
Pomalu se končí práce – hrob je vyrovnán. Jen suchá hlína naznačuje místo posledního odpočinku nešťastníků. Nalézáme železný kříž – snad visel někde na stěně některé lidické domácnosti. Položili jsme jej rovněž do hrobu.
Zatím doléhají již rány i z jiných míst, kouř se valí ze všech stran, plameny šlehají k nebesům. Rachot padajících stropů a řítících se střech. Pach po spálenině a benzinu. Z neveliké vzdálenosti doléhá k nám křik a rozkaz. To pracovní služba koná své dílo zkázy. Spoušť na všech stranách.
Všude kamení, cihly a střepy, hrnce, nářadí, zničené hospodářské stroje. Dohořívají vozy, zařízení i obrazy v soumraku nastávajícího večera.”
Reakce
Tragický příběh Lidic, kterým se Němci hned 10. června 1942 pochlubili, naplnil nenávistí k nacismu a solidaritou s oběťmi celý svět. Po zaniklé obci byly pojmenovávány narozené děti i sídla na mnoha místech světa, odkaz Lidic na svých pancířích nesly čs. tanky jak na západní, tak na východní frontě. Britští horníci dokonce založili iniciativu “Lidice Shall Live!” (Lidice budou žít!) a začali sbírat prostředky na obnovu obce. Po vypálení Ležáků (24. června 1942) vlády Francie a Velké Británie ustanovily “Mnichovskou dohodu” za neplatnou od počátku – to znamenalo, že byly odmítnuty z ní vycházející územní změny na území bývalého Československa.
Ihned po válce v místech bývalých Lidic vznikl malý žulový pomník (postavený ruskými vojáky minometného oddílu plukovníka Alexeje Pankova), a prostý vysoký kříž s trnovým věncem, které označovaly místo původního hrobu lidických mužů.
Na třetí výročí vyhlazení Lidic, již měsíc po skončení války, dne 10. června 1945, sešlo se na poli, kde bývala obec Lidice, na 150.000 lidí, aby se v rámci tryzny poklonili paměti lidických mučedníků.
V příštích letech vznikla v katastru obce “nová” vesnice stejného jména, těsně sousedící územím “starých” Lidic, vyhlášeným národní kulturní památkou.
(zdroje a fotografie: wikipedia.org, lidice.cz, obec-lidice.cz, Reflex, zanikleobce.cz)
It’s all gone, man… 13. června 2009
Vše se zdá tak dávno, když se v nádherném skoro letním dni o 67 let později zadíváš do malebného, upraveného údolí. Obloha je blankytně modrá, tráva radostně zelená, z prostranství před památníkem je slyšet zpěv nějakého dětského sboru, stromy vlivem větru šumí a lidé se poklidně procházejí po cestě i po trávě. Hlavní program pietní slavnosti, kdy se pokládaly věnce a pronášely se proslovy, již skončil – až na shromáždění komunistů, kteří dosud okupují okolí sousoší lidických dětí.
Člověku by se chtělo říct, krásný den, pěkný výlet. Tíha minulosti na návštěvníka hned nepadne, rozhodně nikoliv v takový den. Cesta dolů je příjemná, jako v nějakém nádherném parku. Neruší Tě na ní sobečtí cyklisté, bruslaři ani pejskaři se svými štěkajícími psy. Nebeský klid a smíření vstoupí do Tvojí duše. Nezapomínej však, že všude kolem kdysi stály domy.
Život jde neúprosně dál, což připomíná srocení lidu, které naslouchá procítěně řečnící ženě. Nehybné lidické děti mlčí a nic neříkají, zatímco za nimi opět vlají rudé vlajky se srpem a kladivem, potrétem levicového teroristy Che Guevary a vlajka Svazu mladých komunistů Československa. V projevu se mluví o lidických obětech, diskrétně se však opomenou komunistická zvěrstva 50. let. Naslouchají mu lidé středního až vyššího věku, často opatřeni speciální visačkou s nápisem KSČM. Nikdo však tento projev nenarušuje, nejsou tu žádní odpůrci, policisté, ani novináři.
Bez komentáře jdeš dál, k místu, kde stojí dva stožáry s českými vlajkami a zejména dřevěný kříž s trnovým věncem. Tady vyhasly životy lidických mužů, což dosvědčují i odkryté základy Horákova statku poblíž. Záhon před pomníkem od rudoarmějců zakrývá záhon rudých růží, kolem něj jsou položeny desítky věnců. Jejich stuhy prozrazují dárce – jak od nás, ty mají stuhy jednotně opatřeny trikolórami, tak ze zahraničí, mnoho z nich je z Německa. “Wir ehren die Opfer“, stojí na jedné ze stuh – “Ctíme oběti”. Statutární město Kladno položilo věnec nejvýraznější – tvoří ho 173 růží, každá z nich za jednoho zde zastřeleného.
Našlapuj opatrně a ztiš svůj hlas, zde vyhasly jejich životy a jsi na místě jejich hromadného hrobu. Jen vítr a šumění listů smějí rušit jejich klid. Mlč a vzdej jim úctu.
Zde je video v HD kvalitě, pořízené mnou přímo u památníku a zaznamenávájící atmosféru u něj.
Poté, co jim vzdáš hold, pokračuješ zamyšleně k potoku, přes můstek, za nímž se na levé straně nachází pomenší, zdánlivě bezvýznamný strom, hrušeň, opatřený před sebou tabulkou, přisuzující mu status “památného stromu“. To je svědek, který tenkrát musel chtě nechtě vidět a slyšet docela všechno, co se tu dělo – včetně posledního loučení loučení lidických žen a mužů. Ty první šly kolem něj nahoru ke škole, druzí na opačnou stranu, k Horákovu statku, čekat, až na ně přijde řada. Strom vypadal mrtvý, proto ho tu tenkrát demoliční čety nechaly být, ale byl natolik silný, že přežil a dál němě promlouvá o tragédii, dokonce si na jaře kvete, jako kdyby tím dával najevo, že je třeba žít dál. (pozn. strom je vidět na této fotce z pohledu od kostela jako první vpravo, s jasně viditelným sloupkem tabulky)
Vystoupej ještě výš, kde jsou vydlážděné základy kostela a opodál, stranou, vyznačené základy školy. Zde si můžeš posedět na lavičce a zahledět se zpět do údolí, odkud jsi přišel. Pak dojdi, přes silnici, k bývalému hřbitovu, jen symbolicky obnovenému. Hned vedle něj je nový hřbitov, obklopený zelení, kde mohou lidičtí občané konečně najít svůj klid. Domy se nacházely ještě výše, všude tam, kde je prázdná plocha, až k návrší.
Cestou zpět se konečně můžeš v klidu zastavit u sousoší lidických dětí, jehož autorkou je akademická sochařka Marie Uchytilová. Každé z těch dvaaosmdesáti v plynu usmrcených dětí tu má svou sochu, odlitou z bronzu. Starší drží za ruku mladší, stojí pevně semknuty, aby snáze čelily svému tragickému osudu. U jejich nohou leží spousta květin, věnců a plyšových hraček, které musí dojmout každého, těžko se lze ubránit slzám. Vždyť dětské oběti jsou vždy nejbolestivější – protože děti jsou vždy nevinné.
Proto se tváře všech, co se tu zastaví, sevřou ve smutek a účast, bez ohledu na jejich povahu. Tyto děti byly opravdovými hrdiny a zůstávají nanejvýš žalujícím důkazem nacistických zvěrstev. Nelze opomínat ani osud jejich kamarádů, kterým sice byl darován život jako takový, ale byly odsud navždy odvlečeny a do rodné obce, ani do rodné země, se již nikdy nevrátily.
Cestou zpět se zastav ještě na výstavce “In memoriam” pod schody, kde lze shlédnout mnoho fotografií i unikátních předmětů, spojených s lidickými událostmi. Nachází se tam i fotka mrtvého malého pejska mezi sutinami, při pohledu na nějž se Ti mimoděk sevřou pěsti vzteky, jak je jen možné taková zvrácená neúcta k životu. Lidické děti si s ním jistě hrávaly a působil jim radost, ale nakonec skončil barbarsky ubit či zastřelen v sutinách obce.
Těžko to vše nechat za sebou, když nahoře vedle šumící fontány posloucháš zpěv cikánského folklórního sboru “Čhavorikami Luma” z Neratovic. Zpívají směsí češtiny a nesrozumitelného cikánského jazyka cosi o touze po míru, lásce a člověku jako “božím stvoření“, leč realita v Tobě procitá a uvědomuješ si, že mír nebude na světě nikdy, vždy bude boj o ideje, moc a nerostné suroviny, vždy bude nesmiřitelná nenávist a hrdelní zášť, kvůli nimž budou stále umírat lidé. A další a další kola těchto bojů stále přicházejí, ten koloběh nikdy neustane, dokud bude lidská civilizace existovat.
Nezapomínejme na viníky
Lze odpustit Němcům lidické zvěrstvo? Nacističtí kati, zodpovědní za Lidice, byli potrestáni a od těch dob jako národ urazili veliký kus cesty. Dali tím jasně najevo, že smířit se i odpustit je možné, ale nikoliv zapomenout. A zejména si vždy pamatovat podíl zrádců a kolaborantů českého původu na lidické tragédii.
Pokud lze v souvislosti s odkazem Lidic k někomu cítit nenávist, jsou to právě Češi, kteří se na ní přímo či nepřímo podíleli. A to jak vlastizrádci, co se na straně nacistů postavili proti českému lidu, tak dvojnásobný velezrádce a zbabělec prezident Edvard Beneš, který má přímou odpovědnost jak za zotročení ČSR nacisty, tak o deset let později komunisty. Vždyť raději zemřít v čestném boji o svobodu a území, než být popraven zlovolnou cizí mocí, které bylo vydáno naše území v plen! Naše vojenské jednotky byly připraveny bránit republiku, s vědomím, že se hraje o všechno, ale zrádci politici nás vydali nacistům všanc, naopak nás ještě donutili, abychom jim předali veškerou výzbroj a následně naší rozvinutou průmyslovou výrobou podporovali jejich expanzi a vraždění.
A to je odkaz, který si z Lidic odnáším já osobně. Již nikdy nesmíme dovolit, aby k takové zradě došlo. Tu lze trestat jedině hrdelním trestem, a nikoliv prezidenta, co zradil, klidně zvolit o pár let později znovu a oslavovat ho jako hrdinu… jen aby znovu zradil, když se hraje o svobodu, o to nejcennější, co máme! Za tu by každý zemřel bez váhání a o ni ji třeba bojovat bez ohledu na oběti.
Pokud se již nikdy nemají opakovat Lidice, každý občan si musí uvědomit jednu zásadní věc: že svoboda je nad všechny oběti, včetně ceny jeho života. Brzy, v řádu pouhých let, nás dost možná čeká temná doba, kdy o ni dost možná budeme muset opět bojovat s cizorodými hordami, co zatím jen tiše infiltrují celý náš kontinent, ale brzy povstanou v plné síle, aby se hlásily o svá “práva” na náš úkor. Pouč se z oběti lidických mrtvých a až opět budou zbabělí politici žvanit cosi o mírové cestě a vzdání se bez boje, nechť jsou tito zrádci první, proti nimž se obrátí Tvůj nesmiřitelný hněv! Jejich rozkladná snaha musí být potlačena v samém zárodku a to s maximálním odhodláním. Již nikdy se nenechme jejich ústupky agresorům a zbabělostí zavléci do poroby a následné záhuby!
Zapominat se urcite nesmi, nejde delat tluste cary za minulosti a zapomenout. Ja jsem v Lidicich nikdy nebyl, jenom jednou jsme jeli kolem autem. Dvakrat jsem byl v Osvetimi a musim konstatovat, ze to je docela zazitek. Ja se taky ucim odpoustet. Je to tezky proces, ale vim, ze je to dobra cesta. Odpoustet bychom meli. Ja myslim, ze je to dost dulezity. Ja uz jsem odpustil vsem svym nepratelum.
Taky mne napadlo, ze ziju ve spolecnosti, kde neni nasili. Ja a lidi kolem mne tohle radi nemame a opravdu si za posledni rok nevzpominam, ze bych se s necim podobnym setkal.
Pěkně napsaný článek…S posledními třemi odstavci se naprosto ztotožňuji. Ačkoli to s článkem úplně nesouvisí, tak bych rád zmínil, že po válce Češi páchali etnické čistky na německém obyvatelstuvu především v pohraničí – např. Postoloprty: http://aktualne.centrum.cz/domaci/kauzy/clanek.phtml?id=638702. Odehrávalo se tam podobné násilí jako v Lidicích – akorát ve větším rozsahu. Zatímco Němci popravovali Čechy za jejich politické názory a za nepřátelské postoje proti Říši, tak Češi vraždili Němce na základě etnické příslušnosti.
Tímto příspěvkem NECHCI zelhčovat Lidické oběti, ale je třeba si uvědomit, že násilí na nevinných obětech bylo pácháno i ze strany Čechů a to po válce, kdy tu byl opět instalován “demokratický” systém.
Zajímavý článek. Mám ovšem dojem, že si trochu protiřečíš: Jednak se (zcela správně) ptáš, jestli atentát stál za těch 15000 životů, a více méně tvrdíš, že ne, na druhé straně ale ostře odsuzuješ Beneše a spol za to, že “utekli do Londýna” a bez boje předali moc nacistům. Nestál by ale ozbrojený odpor mnohem víc než 15000 lidí?
Nebudu tady rozebírat geopolitickou situaci v Evropě na konci 30. let, to, že Československo bylo obklopeno téměř samými k němu nepřátelskými státy, je známý fakt. Obrana proti Němcům by byla náročná, úspěšná obrana proti Němcům, Polákům a Maďarům – tedy fronta téměř po celé délce hranic! – nemožná. Bránit se do posledního muže, ženy a dítěte a náboje nepovažuji ze zjevných důvodů za ideální řešení. Jestliže bych si v roli Beneše mohl vybrat pravděpodobné zničení národa, čekání na gestapo v roli prezidenta loutkové vlády, nebo útěk – jinou možnost nevidím – vybral bych si exil. Hrdinská smrt je hezká věc, ale nemá to budoucnost, navíc tahle smrt by byla úplně zbytečná. Navíc nezapomínejme na to, že bez Londýnské exilové vlády by Československo nebylo bráno jako stát pod nacistickou nadvládou, ale jako součást poražené říše – dost možná by např. Prahu postihlo několik kobercových náletů. Možná, že Beneš tedy zachránil pěkných pár tisíc Čechů…
Ohledně atentátu – to je pravda, že z bezpečí Londýna se takováhle akce To je ovšem plánuje dobře. úděl politiků a vůdců vůbec, dělat rozhodnutí tohoto typu. Možná to není dobře, ale jinak to asi nejde. Jestli to stálo za to, je otázka – nikdo neví, co by se stalo, kdyby k atentátu nedošlo. Veškeré důsledky nešly předvídat. Je tu ale jiný problém: pokud Beneš neměl právo o tomhle rozhodnout, co kdyby Heidricha zabil nějaký český partizán, bez rozkazů, prostě jako výraz odporu? Měl by on právo vyvolat krveprolití? Těžká otázka, složité problémy…
Fyrfos: události typu Postolprty či Ústí nad Labem (Krásné Březno) je třeba chápat v rámci historických souvislostí – nemůžete se divit, že pokud tu šest let lidé trpí pod nacistickou knutou, že si v okamžiku znovunabytí svobody vybijí svou nenávist na Němcích. Co jiného také “Sudeťáci” čekali? Proč neodešli, když se sem valily ruské hordy a bylo jasné, že sen o nadvládě nad Evropou končí? Přece jim muselo být jasné, že je čeká odplata – za Lidice, Ležáky, za vypálené domy v Praze na Pankráci během Pražského povstání… za svůj osud si prostě mohou sami. Kecy o lidských právech jsou fajn, ale já prostě tehdejší Čechy chápu… a na tyto činy patří amnestie. Směšná je snaha, odhalit po 65 letech nějaké viníky. Stalo se, všichni víme, proč, ale omluvu po nás Němci žádat prostě nemohou. Oni začali se zvěrstvy a násilím. Již slyším Havla a jeho bludy o pravdě, lásce a odpuštění… ono se však neodpouští snadno, když tvůj bratr/otec/matka/dcera/sestra dostal(a) sekeru, a člověk snadno vezme do ruky pistoli.
Kromě toho zapomínáte, že nacistická doktrína počítala s vyhlazením Čechů jakožto méněcenného národa, takže prosím nemluvte o politice a protizákonných přečinech. Došla by na nás řada hned po Židech a Cikánech. Ostatně, když končila válka, byl německým velením schválen plán na zničení Prahy – “celé hnízdo musí shořet“.
Jsem tedy velmi zklamán tím, že jako Čech takto věcně nesprávně obhajujete Němce v rámci příslušného dějinného období. Buď to chce hlubší studium pramenů a nápravu zmýleného pohledu, nebo sám sebe klasifikujete jistým způsobem do skupiny, která mi rozhodně není blízká a mezi DS a neonacismus klade rovnítko. Protože právě těmito obhajujícími zkreslenými postoji vše začíná.
Nejhorší by na tom bylo, jak snadno by pak padala z DS její slupka… můžeme si říct, média a vládnoucí garnitury jdou proti vám, ale právě dle Vašeho názoru si člověk sám může udělat názor, nezkreslený fanatickým bojem státu proti neonacistům.
Honza: na Facebooku se záhy po publikaci článku rozpoutala podobným směrem laděná diskuze, které se zúčastnili samí vzdělaní lidé – mluvili podobně, jako Vy, sázeli jednu konstrukci za druhou, vše znělo dokonale… ale přesto byli mimo.
V první řadě je absolutně nepřijatelné tvrzení, že jsme tu čelili vizi zničení celého národa – víte, jaká byla skutečná síla Wehrmachtu té doby? Ty hrozby, to byla jen Hitlerova hra vabank, která mu vyšla. Mohli jsme tím bojem naopak spasit mnohem více životů, minimálně neposílit nacisty předáním veškeré výzbroje a výrobních kapacit našeho průmyslu, které byly masivní. Navíc, na ty oběti bychom mohli být hrdí, takto jen popravené litujeme, a to je rozdíl! Že někdo zemře, je smutné, důležité však je, proč!
Těch 15.000 lidí a tisíce dalších obětí jsou jen důsledkem toho, jak špatnou cestu jsme zvolili. Jinak řečeno, Mnichov stál na počátku jejich rozsudků smrti. Není to ironie? V zájmu “míru” položíme na oltář desítky tisíc obětí. Proto budu vždy proti přijetí Mnichova a žádné úvahy o “menším zlu” to nezméní.
Navíc, v odkazu našeho národa máme husitské heslo “Na množství nehleďte” – cokoliv jiného je jen zbabělost. Co třeba Izrael v roce 1967? Obklopen nepřátelskými arabskými státy, co stály o jeho likvidaci, sám se dokázal nejen ubránit, ale potvrdit dějinnou oprávněnost vlastní existence. Jo, to byli frajeři!
Osobně nejsem příznivcem těchto sáhodlouhých diskuzí, protože zaprvé nic nezmění a za druhé, jejich strůjci, ti obhájci špatných řešení, jen nahlodávají občanský smysl pro hodnoty. Filozofie a dumání jsou občas škodlivé a proto jsem v tamější diskuzi pravil – “pro osud národa je lepší jeden nevzdělaný fanatický Čečenec, než deset vzdělaných uvědomělých Benešů a Havlů“.
Storky: Nechápu proč do toho taháte DS. Já nejsem jejich mluvčí ani člen. Toto je můj subjektivní názor a to, že se Vám nelíbí je jen Vaše věc.
Češi samozřejmě trpěli, ale v rámci válčící Evropy a na to, že se přes naše území převalila fronta jsme na tom byli ještě “docela dobře”…
Když říkáte, že si nemečtí civilisté ono vraždění zasloužili a že to bylo oprávněné, tak pro mě to byly prachsprosté vraždy. Dejme tomu, že Němci s vražděním začali…Češi provedli odplatu a povraždili tisíce Němců…jsou podle Vaší logiky oko za oko, zub za zub na řadě s vraždením zase Nemcí? (věčný koloběh pomsty)
Já nejsem germanofil, ale nemám problém si přiznat, že se zvěrstva stávaly na obou stranách barikády a že náš národ nebyl vždy svatouškovský. Když se lůza chopí zbraní a žádná moc jí nestojí v cestě, tak to nikdy nedopadne dobře. Pro Vás jsou třeba kati hrdinové, ale pro mě jsou to pořád jen vrazi.
Ani já takovéhle sáhodlouhé diskuze nemusím, ale přesto se ozvu:-)
Zničení celého národa – tohle bylo z mé strany jistě nadsazené. To ale nic nemění na tom, že případnou válku – nejen z wehrmachtem, který sice byl relativně slabý, ale stále silnější než Československá armáda, ale nejspíš i s Poláky a Maďary – bychom prohráli. Francie a Británie by nás postavily do role “toho, kdo si začal” – toho, kdo utlačuje na svém území Němce a neposlouchá jejich (Mnichovské) diktáty. Byli by jsme sami. Měli by jsme svoji čest a hrdost, ale také obrovské ztráty, kompletně zlikvidované elity politické, umělecké atd., zničená města atd.
Je velkou otázkou, jak by se pak vyvíjela válka. Němci by nezískali naše průmyslové kapacity, což by je sice zdrželo, dejme tomu o rok, ale upřímně řečeno – co by se změnilo? Navíc, onen rok, o který by se zpozdila válka proti Francii, by nacisti využili k upevňování své moci v dobytém Československu. Pomsta za odpor by byla krutá, asi krutější než pomsta za Heidricha…
Jinak souhlasím s tím, že je obrovská ostuda, že se nikdo nepokusil zabránit Němcům v převzetí celé československé výzbroje a průmyslu. TOHLE vidím jako selhání. Nebránit se – legitimní, i když kontroverzní. Ale tohle bylo moc.
Ohledně Izraele: tohle bych sem netahal. Podle vaší filozofie měli Židé právo násilně obsadit Arabskou zemi (netvrdím že ne!), ale zároveň – z logiky věci – se měli přece Arabové nárok bránit! Máme tedy válku, ve které mají obě strany pravdu, což je divné, ne? Paralela s Mnichovem tu moc nesedí…
Člověk je důležitější než národ či stát. Národ je skupina jedinců spojená jazykem, kulturou atd. Lidé z jednoho národu žijí spolu, ideálně ve vlastním státě, protože je to pro ně výhodné, příjemné, je to důvod k hrdosti, pocitu sounáležitosti atd. Nic víc!
Možná, že kdyby Beneš Mnichov nepřijal, přijala by OSN v roce 2009 rezoluci XXX, deklarující, že téměř neznámá slovanská menšina žijící na územích Německa, Maďarska a Polska byla obětí genocidy. Zároveň však vyzývá tyto tzv. “Čechy” k mírovému řešení otázky. A já bych právě teď ležel někde v lese, u silnice, v ruce RPG, a čekal na německý vojenský konvoj. Můj život by se skládal pouze z hrdosti k národu, z nenávisti k Němcům, ze strachu, ze zimy, z hladu, z nevyspání. Stal bych se tupým nástrojem velitelů, jakým by jste byl bezpochyby vy, a nevěděl bych, že bojuji boj bez naděje na vítězství.
Děkuji, nechtěl bych být fanatický Čečencem, který zabíjí, a ani neví proč.
Jinak musím říct, že Šedou zónu jsem objevil poměrně nedávno, a opravdu mě zaujala. Smekám před vytrvalostí a odvahou autora, který se nebojí “jít s kůži na trh”.
S mnoha názory nemusím souhlasit, ale respektuji je, a především je to pro mě a řadu dalších inteligentních lidí možnost podívat se na věci “z druhé strany”, a věcně a racionálně o nich diskutovat. Tahle možnost je hrozně důležitá, bez ní se z lidí stává tupé stádo papouškující oficiální názory.
Díky Storky!
Fyrfos: pozor, vkládáte mi do úst něco, co jsem nikdy neřekl, ještě navíc způsobem, který věci nepřijatelně hrotí do extrému. Z Vašich vyjádření se nějak ztrácí smysl pro fér diskuzi.
Nikdy jsem neřekl, že souhlasím s násilnostmi v rámci odsunu Němců. Pouze jsem pravil, že ty okolnosti a tedy i pohnutky jejich strůjců chápu, což ovšem neznamená souhlas. Naopak vzhledem k pádnosti důvodů, které měli Češi k pomstě, proběhl odsun ještě nečekaně mírumilovně. Řádění Revolučních gard je jiná kapitola.
To samé platí o Vaší poznámce, že se “třeba” zastávám nějakých katů nevinných Němců, nebo že tyto dokonce považuju za hrdiny. Vážně nevím, jak jste na to přišel. Kromě toho je i to spojení “nevinný Němec”, pokud mluvíme o 2. sv. válce a Sudetech, velmi úsměvné – nelze zapomenout jejich “heim ins Reich“, teror a záškodnickou činnost proti ČSR před Mnichovem, za to si mělo mnoho z nich namísto relativně pokojného odsunu jít lehnout pod gilotinu. V každém případě ale nikdo, kdo střílí do civilistů, hrdina není.
K Vaší úvaze o tom, že jsme Němcům něco pobitím několika stovek či tisíců Sudeťáků vrátili, se snad ani nebudu vyjadřovat. Zkrátka to byla vyhrocená doba a ta vždy znamená oběti, bez ohledu na vinu. Excesy jsou u každého převratu, s tím se nedá nic dělat. Důvod je prostý, revoluce jsou pro lůzu na všech stranách vždy příležitostí k násilnostem. To však neznamená, že tyto přečiny mají hodit skvrnu na celý národ, degradovat např. lidické oběti a že to Vám dává právo na takovéto zevšeobecňování. Je jedna věc, “šít” do vlastní historie a nenechat na ní jednu nitku suchou, ale stále byste snad měl respektovat, že máte (jak předpokládám) české občanství a to znamená jisté hranice ohledně postojů, co by neměly být překračovány.
Ta zmínka o DS byla dobře míněnou radou, jejíž obsah jste zřejmě nezachytil. Asi Vás napadne, že chtě nechtě tu DS v jistém smyslu reprezentujete, ačkoliv nejste její člen, natož mluvčí. Jste sympatizant, jak jste sám tuším v minulosti uvedl. Potíž je v tom, že veřejná vyjádření i “pouhého sympatizanta” v jistém smyslu prezentují jím vyznávanou stranu. A pokud to řeknu zcela naplno, pokud se v souvislosti s rokem 1945 a odsunem stavíte byť sebeméně na stranu Němců, rozhodně to i přes legitimnost toho názoru nevzbudí sympatie žádného Čecha. Tyto postoje jsou zkrátka “off-limits”.
Zakončeme prosím tuto diskuzi konstatováním, že se naše názory na historii liší, a pojďme poklidně dál.
Honza: Vaše úvahy o tom, jak by to bylo, “kdyby…”, ponechám bez komentáře. Jsem zvyklý, pracovat s reálnými fakty a nikoliv se pouštět do teoretizování. Možná máte pravdu, možná nikoliv.
Co se mého příměru k situaci v Izraeli v roce 1967 týče, byla pouze reakcí na Vaši poznámku o tom, že jsme byli obklopeni samými nepřátelskými státy a hrozila tedy válka na více frontách, která by byla předem prohraná. Nevím, proč bych nemohl pro tento stav tu paralelu stanovit, přijde mi výstižná. Opravte mě, pokud se pletu, ale tenkrát bylo jisté, že k tomu útoku na Izrael ze všech stran skutečně dojde – jeho reakce typu preventivní úder byla pro přežití státu jednoznačně správná.
Ovšem podle Vámi vyjádřeného světonázoru se měl Izrael raději vzdát, protože “nemohl mít proti takové přesile šanci”. Jak vidíte, nelekli se množství nepřátel a vyhráli. Tudíž klasifikovat Mnichov naší situace jako jediné správné řešení je zkrátka chybné. Nemá cenu zasahovat do podrobností o té situaci Izrael vs. Arabové, to bychom odběhli od tématu až příliš silně.
Mohu Vás uklidnit – pod mým velením byste na žádný německý konvoj nečíhal, na takovou roli nemíním aspirovat ani náhodou. Moje vnímání gerilové války plně reflektuje dnešní překotný technologický vývoj a jedno je jisté, partyzánská válka, jak ji známe, tj. zalézt do lesů resp. ilegality a vyhazovat něco do povětří, dnes již není realizovatelná. Máme tu bezpilotní letouny, špionážní družice, infrazaměřovače, rozličné detektory a senzory, ECHELON… kdepak, odboj by v dnešní době musel vypadat docela jinak, má-li mít šanci čehokoliv dosáhnout, či obecně účinně operovat. K tomu se snad v nějakém budoucím článku ještě dostanu.
Stěžujete si, že pokud by Vás živila jen ta nenávist k nepřátelům a trápil hlad, zima a strach, byl by to život k ničemu. Však si klidně zůstaňte doma, zalezlý, pasivní. Tiše kolaborujte a mějte pocit, že se Vás to netýká. Přežijete, budete mít pivko a klídeček, pokud tedy zrovna nebudete žít v nějakých novodobých Lidicích.
Ne všichni jsme ale holt tací. Pro někoho zkrátka život v útlaku není přijatelný a jakoukoliv oběť položí rád. Ostatně, shlédněte sám dvoudílný film “Che” – je to sice trochu nuda, hlavně druhý díl, ale docela dobře je tam vidět, proč vůbec někdo bez ohledu na vyznávanou ideologii do těch lesů leze a zbavuje se tak možnosti poklidného života v pohodlíčku.
- – -
Co se Vašeho druhého komentáře týče, děkuji za uznání, jenom bych upřesnil, že i moje motivace k práci na Šedé Zóně je složitější. Rozhodně mě neberte jako čistokrevného, fanatického kazatele, co nevidí a neslyší. Také jsem nucen počítat, kalkulovat, kde jsou ty hranice, kdy se ještě vyplatí, píchat do vosích hnízd. Docela často si pohrávám s myšlenkou, že tyto věci – myšleno politicko/bezpečnostně/státní úvahy – docela z magazínu vyřadím a budu se věnovat jen neškodným tématům, kdy mě svět nechá na pokoji, ať si hraju. Víte co myslím, ženské, krimi příběhy… protože za ty dva roky stále stoupá výskyt povězme podivných zážitků a varovných setkání či signálů. Strach nemám, ale stejně jako v sexu naostro bez kondomu, člověk by měl tahat čerta za ocas jen nějakou dobu a pak si najít tu stálou partnerku a skončit…
Máte samozřejmě pravdu – z Vašeho pohledu na věc. To s tím pivem a teplíčkem se mě trochu dotklo, ale můžu si za to sám… Pořád ale nechápu, proč bych měl, nezalezu-li do lesů, kolaborovat? Život nabízí spoustu možností. Mohl bych dělat něco užitečného – což je ve srovnání s “partizánštěním” (ať už jakkoliv technologicky vyspělým) téměř cokoliv. Koneckonců, pokud by byla má odbojová činnost úspěšná, pokud bych třeba zabil říšského protektora… a jsme u toho! Proč bych já jako partizán byl v právu, a Kubiš z Gabčíkem ne? Nebylo by lepší, účinnější, a bez obětí typu Lidice, emigrovat a snažit se prosadit pro svou věc podporu velmocí?
Pro mě, tak jako pro každého, včetně Vás, je prioritou žít si svůj život. Pro někoho je součástí toho oběť pro národ, já mám jiné priority. Nepovažuji to za zbabělost. Nevidím smysl v nejvyšší oběti pro národ. (Pro lidi ano! Pokud moje oběť zachrání životy, beru a věřím, že bych byl oběti schopen. Ale pokud způsobí ještě větší utrpení – ne.) Národ je pro mě přesně určený pojem – viz předchozí příspěvek – a ne jediný důvod mé existence! Pokud bych byl například lékař (což nejsem), asi bych radši pracoval v nemocnici – klidně německé – než “bránil národ”. Pokud bych viděl své “poslání” (děsné slovo) v pěstování krav, dělal bych to. Vy máte na svém žebříčku hodnot vysoko národní cítění. Dokud je mír, beru to. Za války, pokud svou odbojovou činností skutečně pomáháte lidem, jsem ochoten vás podporovat, jak je v mých silách (i když mi bude hlad a zima…). Pokud ovšem zatáhnete národ do krveprolití, stáváte se bohužel zločinci – i když s dobrými úmysly. (Přesně to se stalo Čečencům. Mnoho z nich se cítilo být stejně občany Ruské federace stejně jako Čečenci, měli možnost žít normální život, ale skupina náboženských fundamentalistů je dostala do krvavé války a udělala z nich fanatiky.)
Ještě musím zareagovat na Váš výrok “Kromě toho je i to spojení “nevinný Němec”, pokud mluvíme o 2. sv. válce a Sudetech, velmi úsměvné”. Ano, převážná většina Němců bojovala všemi silami proti Čechům (tedy za svůj národ, což je podle Vás oprávněné). Ovšem existovali i Němci, kteří “kolaborovali” z Čechy. Ti si také zasloužili zabavení majetku a odsun (v lepším případě)? Podíváme-li se na situaci z druhé strany, vidíme nečekané věci…
Jinak absolutně nechápe Vaše tvrzení, že české občanství určuje jakési hranice “povolených” názorů. Myslel jsem, že zrovna Vy svou Šedou zónou “povolené hranice názorů” překračujete!
Co se Izraele týče: Netvrdím, že se měl vzdát, a nevkládejte mi to prosím do úst! Svět je moc složitý na to, abych všechno věděl a všechno mohl soudit. Historie se neřídí právem a morálkou, ale zákonem silnějšího! V tomhle případě byl silnější Izrael, za v letech 1938/9 zase Německo. To je celé. Proto jsou tyhle naše debaty vlastně trochu mimo… Možná že nejlepší odpovědi by nám dal Darwin…
Pro nacisty byli slovani podlidi. Chteli nas vyuzit na praci a postupne zlikvidovat. Rikali o nas: nabozenstvi jim nechame, at neco maji, vzdelani nepotrebujou, staci kdyz umi pocitat do 100. Clenove DS si asi neuvedomuji, ze jsou podle tehle ideologie lidmi II. kategorie.
Ja mam taky cesky pas a nemyslim, ze je tam napsano, ze mam povinnost, kvuli tomu mit nejake nazory.
Film Che jsem videl a je to pekne, hlavne 1.dil.
Nakonec je to stejne o penezich. I.republika zase tolik bohata nebyla, kdyz byla mobilizace, bylo spoustu technickych problemu – nedostatek dek, malo priboru, malo jidla. To je docela blby, kdyz jdete polozit zivot za vlast a vlast nema nic k jidlu.
My bychom ten boj stejne prohrali i kdyz treba vic hrdinsky, proste jsme nebyli dost silny.
Ja mam Izrael rad. Spousta mych kamaradu jsou zide. O cem je tenhle boj? Izrael ma nejmodernejsi bojovou techniku z USA a palestinci maji kameny. Co jeste chcete? Svetu vladnou penize.
IN GOLD WE TRUST.
Článek by to byl dobrý kdyby…
Bohužel svůj článek a i sama sebe pan Štorkán úplně degradoval posledním odstavcem kde napadá prezidenta Beneše a to dokonce výrazem “dvojnásobný velezrádce a zbabělec”.
Ani trochu panu Štorkánovi nepomůže, že si posléze rejpne i do komunistů.
Chcete-li se něco dozvědět o komplikované a náročné roli prezidenta Beneše v té těžké době pořečtěte si knihu napsanou pomocí faktů “Přijdeme za svítání” od Jiřího Šolce.
Beneš chtěl především a naprosto správně aby tehdejší vláda a Hácha odstoupila a přestala tak vlastně legitimovat ČR jako německého vazala a tím donutit spojence nulovat Mnichovskou dohodu.
Jaroslav
Jaroslave, ten odstavec je tam důležitý – protože pokud se nemá opakovat minulost, musíme si dát enormní pozor na všechny takové Beneše. Někdo za celý ten průser musí vzít odpovědnost a pro mě je symbolem celé té zrady Beneš. Proto je zmíněn.
Ano, byla to komplikovaná doba, ale já nejsem historik, aby ji pitval v teoretické rovině! Zajímá mě její odkaz pro rok 2009, nezajímá mě “kdyby…”. Důležité je, jak (negativně) se věci následně vyvíjely a z toho si beru obzvlášť silné ponaučení, to je celé.
Domnívám se, že občan má právo na jistou schématičnost v posuzování historie, právě s ohledem na to, že je to pouze historie. Myslete si, co chcete, ale pro mě je Beneš z hlediska vývoje národa nanejvýš negativním elementem – a tak to vždy bude.