|
P2P šatů
zbavená
Pojďme si povídat o fenoménu počátku 21. století, který se jmenuje
P2P a přináší do mnoha domovů multimediální radost... ale i závažná
rizika, která bys měl znát.
Předesílám, že tento text je přesně podle mého oblíbeného hesla "hlídej
si záda, brácho". Jednoduše varováním a vysvětlením praxe, která
se P2P týká, směrem k problémům se zákonem, které by z používání
mohly vyplynout (resp. festově plynou). Nebudou zde rozebírány
nějaké morální otázky stahování ani postupy, pouze něco z historie,
existující stav a zejména ta rizika. Můj úhel pohledu je P2P jako
neignorovatelný fenomén Internetu a snaha o informovanost veřejnosti
o věci, která má mnoho aspektů, končících až v příslušném ustanovení
Trestního zákona.
Fenomén stahování a P2P
Napster byl i přes svou pohnutou historii naprostým přelomem k
užívání Internetu, který nastartoval oblibu P2P sítí.
Dotyčný fenomén nastartovala v plné síle někdy v roce 2001 síť
Napster, po něm Kazaa. Zatímco do té doby byl warez
otázkou soukromých FTP a vyvolených jedinců, najednou se mohl
připojit doslova každý a nabírat plnými hrstmi hudbu, ale i software
a filmy... byl to převrat, skutečná revoluce, to je jisté. 21.
století tu bylo v plné síle a přineslo nečekané možnosti. Ačkoliv
tenkrát ještě nebyla "penetrace" vysokorychlostním Internetem na
takové úrovni, jako je dnes (zejména u nás), přesto se i skrze
56kb/s modem dalo stáhnout spousta věcí, jakkoliv je toto tvrzení v
poměru k dnešku směšné. Jen pro ilustraci - analogový modem
umožňoval efektivní stahování "rychlostí" 5kB/s, zatímco dnes
kabelový poskytovatel UPC nabízí domácnostem stahování o
rychlosti 1500kB/s, což je 300x tolik (!)
Od té
doby ale čas pokročil. Měli jsme tu první odsouzené za nelegální
sdílení, které je, narozdíl od stahování multimediálních děl pro
vlastní potřebu, u nás ilegální, jako všude ve světě. Tresty to
byly zcela určitě spíše symbolické, jakési varování těm stahujícím
statisícům, bohužel, těžko zastavíš příval, kterým lákadlo "vše
zdarma, berte si!" pro lidi je. Trend ale jede pořád dál, ba
každým rokem nabývá na mohutnosti - decentralizované sítě není možné
právně "vypnout" a to spolu s neustálým zrychlováním internetových
služeb umožňuje průtok dat v neskutečných množstvích. S jedním
háčkem - aby jeden mohl stahovat, někdo jiný musí sdílet a
vystavovat se tak riziku postihu - jak bylo řečeno výše,
download
(stahování) je legální (s výjimkou software), upload
(sdílení) je nelegální. A to je právě Achillova pata P2P sítí, která
časem způsobí jejich odúmrť, jelikož jejich uživatelé přejdou na
bezpečnější, sofistikovanější a modernější
metody stahování i uploadování. Druhá věc je ta,
že mnozí takoví uživatelé jsou velmi mladí, mají nulové právní
vědomí svých skutků a mají pocit nepostižitelnosti malých ryb.
P2P na postupu
Kazaa (zde ve verzi Lite) byla ztělesněním agresivního a
nezastavitelného tažení P2P sítí. Rozhraní již bylo pokročilé a
program přidával různé extra funkce.
Ale
vraťme se zpět do historie. Kazaa byla vyhlášena spywarem,
který byl nedílně spojen s jejím oficiálním klientem - to sice řešil
neoficiální klient Kazaa Lite, ale vzhledem ke zcela divoké a
neregulované koncepci se v síti nacházelo množství falešných,
nekvalitních či poškozených souborů (pochopitelně často záměrně
podstrčených nahrávacími firmami, pro které P2P byly hodně mrazivým
probuzením do nového století). Kazaa v každém případě nepůsobila
příliš důvěryhodně a trpěla tak mnohými neduhy, ačkoliv v našich
zemích poskytovala svým uživatelům dobrou úroveň bezpečnosti. Na
její místo pak v čase jejího úpadku nastoupila efektivnější
nástupkyně, kterým byla síť Direct Connect, známá též pod
zkratkou DC++. Ta přinesla zcela novou organizaci výměny souborů,
zejména tím, že síť již byla skutečně totálně decentralizovaná.
Kdokoliv si mohl založit vlastní hub, stanovit si pravidla,
vize, přilákat komunitu uživatelů, která se celkově utěšeně
rozrůstala. Vzhledem k tomu, že huby byly spravovány pečlivými a
bdělými administrátoři, sdílení fake souborů bylo přísně
trestáno a obecně bylo od návštěvníků vyžadováno dodržování mnoha
pravidel, zejména celkový objem nasdílených souborů.
Skryté nebezpečí: Direct Connect
Seznam hub-ů sítě DC++ v klientovi StrongDC. Každý hub obsahuje
potřebné informace, jako zemi, popis, počet uživatelů a minimální
objem sdílených dat pro vstup.
DC++
ale neodstranil základní bezpečnostní rizika, kterým bylo předně
nonstop sdílení všech souborů, ale zejména snadná identifikace
uživatelů podle IP adres, navíc ve spojení s lokálně (CZ)
provozovanými huby, což bylo závažným bezpečnostním problémem.
Organizace na ochranu autorských práv tak byly s to účinně podchytit
dění na hubech a následně i podnikat kroky proti "nejvýraznějším"
sdílečům. Výsledkem byly známé kauzy, z nichž nejzajímavější a
největší bezesporu byla nedávná "kauza Klášterec", která se
dotkla mnoha uživatelů lokálního hubu. Oficiální informace ukazují,
že tentokrát nebyla iniciátorem trestního stíhání IFPI či BSA, ale
kupodivu provozovatelka místní video půjčovny, které lokální sdíleči
zničili kšeft nasdílením všech DVD, co měla v nabídce. Zlé jazyky
tvrdí, že Policie neměla povolení k domovní prohlídce a právně
neorientovaní mladiství podezřelí nevítané návštěvě spolu se stejně
nerozumnými rodiči otevřeli a vydali věci doličné (počítače, média)
zcela dobrovolně - čímž si dramaticky přitížili.
Posun do neurčitosti - Torrent, eDonkey
Stahování linuxové distribuce přes torrent. Síť byla původně
vyvinuta právě k tomuto účelu. Nevýhodou torrentu pro uživatele byla
jeho relativní uživatelská nesnadnost a nutnost osvojení si práce s
klientem i základních pojmů a nastavení.
Direct Connect tedy byl a je metlou všech sdílečů,
protože přes něj na ně zákon dosáhne snadno. O pár let později se
ale doba opět posunula dále a přišly speciální sítě, jako eDonkey
a BitTorrent, které fungovaly již na bezpečnějším principu -
relativně anonymní centrální servery, skrytí uživatelé, totálně
rozkouskované soubory, co proudily různými neurčitými drahami. Sítě
se staly ohledně možností monitorování mnohem složitějšími a
bezpečnějšími. Bezpochyby tedy byly systémy jako torrent z
hlediska bezpečnosti pokrokem. Stále existovala nutnost sdílení dat
pro kohokoliv, kdo chtěl stahovat - avšak tentokrát jinak - nebylo
třeba permanentně sdílet nic. Stačilo si pouze stáhnout miniaturní
soubor, jakýsi odkaz, co určil, jaká data a kde hledat. Dříve
"příchozí" pak předávali své stažené kousky dat dalším a ti zase
dalším. Jediná nevýhoda torrentu tedy byla, že mohl "umřít",
tedy, že ho již nikdo ani nestahoval, ani nesdílel.
Komukoliv záleží na bezpečnosti, je pro něj tedy používání sítě DC++
rizikem prvního řádu. Torrent je na tom rozhodně lépe pro svou
"okamžitost", neurčitost dat a nesystematičnost sdílení. Rozdíl je
pouze v tom, že vyhledávání souborů neprobíhá přímo v klientovi, ale
na speciálně zřizovaných stránkách, obsahovaných seznamy torrentů.
P2P do propadliště dějin... přichází splněný sen stahovačů
Rozvoj služeb na bázi úložiště souborů, jako je Rapidshare, znamená
odklon od používání rizikových P2P sítí.
Ale
toto vše je minulost. Stačilo jediné slovo, aby se kolečko dějin
pootočilo zase někam jinam a tentokrát z pohledu bezpečnosti do
setsakramenstky pozitivní zóny. To slovo zní Rapidshare a
jedná se o zcela osudový fenomén pro jakoukoliv výměnu dat, legální
i nelegální - tentokrát totiž již nic není sdíleno, pouze zcela
legálně stahováno. Stejně tak přišly speciální stránky a internetová
fóra právě s odkazy na Rapidshare. Více o nových formách stahování v
článku
"Jen tak si něco stáhnout...", zabývající
se současnou (6/2007) situací.
Vojta "Storky" Štorkán
7. června 2007
|
