O projektu

“Šedá zóna magazín” je nevýdělečným, publicistickým, populárně naučným, zábavním magazínem s nahodilou periodicitou přidávání nových textů. Klade si za cíl psát o neznámých jevech či neviděných souvislostech odlehčenou, srozumitelnou formou. Umělecká fikce zde má své místo, stejně jako nadsázka, parodie, metafora, parafráze a podobné literárně jazykové tvary. Jeho účelem není kohokoliv poškozovat, pouze psát o světě kolem s maximální dostupnou objektivitou, poučit, informovat. Magazín si klade být za cíl zcela nezávislý, stále se vyvíjející a neúprosně kráčející po cestě poznání, a to se snahou i o elementárně kvalitní jazykovou úroveň obsahu. Šedá Zóna rozhodně není “blogem”, webovým deníčkem. Materiály zde publikované mají smysl v přinášení objektivní hodnoty čtenářům.

Za projektem stojí jak po ideové, tak po autorské stránce jediný člověk, a to Vojtěch Štorkán (*1978), známý též pod přezdívkou “Storky”.

“Chtěl jsem prostě mít vlastní místo, kde bych mohl bez zásahů cizí vůle, bez nutnosti schválení všemi těmi umaštěnými editory a redaktůrky, začít s budováním a prezentací vlastního světonázoru a učení. Na počátku jsem netušil, kam mě tato cesta dovede – ale jak roky plynuly, seznal jsem, že právě zde je moje místo. Poznávat svět, sdílet vědomosti, snažit se nějak prospět čtenářům. Aby se zorientovali v našem světě, aby poznali všechny jeho stránky, dobré i špatné, aby měli potřebné informace pro správné rozhodování na jejich vlastní cestě.

Jsem hrdý na to, že jsem za ty roky skutečně dokázal prospět mnoha a mnoha lidem, co stále přicházeli a přicházejí, hladoví po vědění, nejistí, svázáni pochybami a obavami. Já zůstával jako maják a každým článkem jsem šířil světlo v temnotě světa. Proto jsem přijal jako poctu, že mě začali označovat za guru. V tu chvíli jsem najisto věděl, co je mým úkolem a posláním – šířením pravdy činit svět jasnějším a srozumitelnějším široké veřejnosti. Hledat dobro, poukazovat na zlo. Respektovat svět, respektovat osoby v něm, zejména však respektovat sám sebe.”

Datum vzniku magazínu: 19. prosince 2006

“Jak ten čas letí! Je tomu skoro tři roky, přitom si na to pamatuju jako dneska, jak ležím na posteli, najednou do mě vjede blesk a vím přesně, co mám udělat. Ne, tenkrát jsem ještě neměl představu, jak prospět jiným. Jen jsem cítil, že musím začít s čímsi, co možná nikdy nebude mít konec. Co mě možná i zabije, ale nemínil jsem nadále utíkat ani před osudem, ani před smrtí.

Vzít můj talent, schopnosti a znalosti, pak tu prázdnou, nekonečně dlouhou stránku, a začít psát, o tom všem, co vím, co znám, protože vím a vidím více, než jiní. Nejen to, dál chodit po světě s očima neúnavně otevřenýma, psát o všem důležitém kolem, nenechat si nic pro sebe, sdílet, předávat, odevzdat čtenářům všechno, klidně i neslavné epizody z mého vlastního života. Protože jak vzory, tak poučení z chyb jiných jsou cenné nanejvýš. Všechno jsem to dělal pro ně – nečekal jsem poděkování, ani peníze. Jen víru, že se mi podaří najít pravdu a vykonám něco prospěšného. Dám tomu cokoliv, zapomenu na egoismus, tajnůstkaření a snahu o anonymitu… ne. Ukážu a řeknu to všechno. Ať si s tím naloží, jak chtějí – nejlépe k vlastnímu prospěchu.”

Vydavatelem projektu je společnost Auxilis s.r.o.

- – - – -

Několik poznámek o projektu

Občas se někdo vydělí z hejna lidí, co “chtějí na webu jenom číst” a napadne ho, přispět svým skromným dílem do komunity (ať již je tento příspěvek pozitivní či negativní, kritizovaný). Odstartovat vlastní projekt, s vlastní vizí, vlastními nápady a odpovědností za to, jakým směrem se bude projekt ubírat. Ať již jsou pohnutky k tomuto kroku jakékoliv, prvotní, celkem živelnou ideou pro vznik tohoto magazínu bylo, zrealizovat jakousi vlastní komentovanou studnici informací či studovnu, která nějakým způsobem bude moci předat návštěvníkům informace, v sobě obsažené.

.:Šedá Zóna:. magazín byla otázkou poměrně prudkého startu a její příhodný název byl tím, co rozhýbalo události. Možná motivace jakousi snahou oslovit ostatní, možná chuť se seberealizovat v oblasti, ve které vydavatel vládne alespoň elementárními schopnostmi, znalostmi a vizemi… možná jednoduše potřeba, dělat si to po svém a předat informace, myšlenky vlastní cestou. Bez cizí pomoci, pouze vlastními silami podle hesla “co si člověk neudělá sám, to nemá”. Vím, říkáte si “nikdo na kecy nějakého týpka není zvědavej, tak o co jde? Zmiz, kámo.” Jenže to je právě výhoda webu jako publikačního média. Na křivce čtenosti (a z ní odvozené přízni vydavatele odněkud z Germánie) jednoduše nejste závislí a i kdyby za celou dobu existence webu přišel jen jeden návštěvník – třeba i omylem – tak pocit, že vstoupil právě do Vašeho skromného projektu, co jste si slepili doma na koleně “o kafi a cigaretách po nocích”, je jednoduše přitažlivý. A tady někde začíná ta motivace ke startu, namísto pouhého snění.

Znáte jepičí život mnoha zaniklých webových projektů, co odstartovali s vizemi a úvěry až do oblak nadšení mladí manageři v modrých košilích a žlutých kravatkách a dnes si na ně s úsměvem vzpomene jen opravdový znalec Internetu – inu, to je ten věčný boj a naštěstí vydavatel tohoto magazínu realisticky opojný pocit “tohle tu ještě nebylo” nepovažuje za účinný hnací motor pro rozvoj, proto na něj moc nesází (a dá spíš na tu poctivou práci u klávesnice, ze které má jen dobrý pocit, ne lidem oblíbené chechtáky). Ta síla je spíš odhodláním, konečně zrealizovat to, co se dosud jen nejasně míhalo pouze v myšlenkách. A pochopitelně radost z tvůrčí práce, která něco přináší a ideálně, pokud následně něco přináší i ostatním.

Projekt se v počáteční fázi zabývá výslovně okruhy zájmů a záležitostí, které jsou jeho vydavateli blízké a má k nim takříkajíc “co říct” (či si to alespoň bláhově myslí), ať již jejich kombinace vyznívají sebepodivněji. Na druhou stranu je mezi nimi jistá tajemná souvislost, která přitahuje. I ta možná souvisí s ideou tohoto webu. Tou je touha reflektovat realitu světa kolem, ve kterém žijeme, žili jsme či budeme žít, nastavit mu to pověstné zrcadlo, odložit růžové i jinobarevné brýle. Rozhlédnout se kolem sebe a vidět věci, zaujmout k nim jako moderní občan (a zároveň dosud mladý člověk) postoj, podložený nejen racionálními argumenty, ale i pocity, myšlenkami, vlastními spojitostmi. Vrátit se tak trochu z našeho hypertechnického, neúprosně logického světa k “vnímání citem”, což ve velkém naposledy prováděl věhlasný K.H. Mácha v 19. století, když namísto celodenního sezení v “open space office“, vytváření veledůležitých prezentací v Powerpointu a posedlosti penězi, úspěchem a uznáním si jen tak, zdánlivě neužitečně, bloumal kolem ruin Bezdězu a snil svoje příběhy z dávné minulosti (a narozdíl od plytkých grafů, co vyšumí s koncem meetingu, nám po něm něco zbylo pro všechny – a zadarmo! což není v dnešním “má dáti-dal” světě tak zcela běžné).

Technicky vzato má ale projekt “Šedá Zóna” s romantismem společného sám o sobě jen málo, pokud má reflektovat aktuální svět kolem – ten totiž touto vlastností slyne jen minimálně a když už, tak se jedná o skrytý, vypočítavý účel za něčím zcela jiným (viz Vánoce, opěvované již v říjnu, za čímž stojí nikoliv katolická církev, ale tvrdá business lobby výrobců a prodejců, co chtějí pouze udat co nejvíce svého zboží s vědomím, že na Vánoce je každý “naměkko” a nakoupit kvanta krámů, dárků a jídla je jeho povinnost k bližním a společenské očekávání). Stejně tak její vydavatel zoufale neshání redaktory a přispěvatele, aby mu pomohli tu prázdnou nádobu webu něčím naplnit, protože se “asi trochu přecenil“. Než do “toho” šel, tak přesně věděl, že projekt ponese asi pouze na vlastních bedrech – a přesto to udělal rád, s plným vědomím pozitivních stránek tohoto rozhodnutí: není potřeba žádný konsenzus. Jednoduše vezmeš klávesnici a jedeš, bum, odešleš to na web, na oči celému světu.

- – - – -

Zajímá tě, jak vzniká magazín Šedá Zóna?

Tak v zásadě na začátku bylo třeba si ujasnit, čemu se budu věnovat. Jednotlivé problematiky následně obsadily položky levého menu, ale jak tyto položky, tak jejich obsah se časem měnily, přejmenovávaly, sjednocovaly, rušily či vznikaly nové.

Pak již stačí “POUZE” najít si nějakou tématiku, která si zaslouží článek. Věř mi, že to není o tom, že bych si radostně sedl a během hodinky měl článek jako meč – do některých věcí se mi sakra nechce, jindy zase “spláchnu” 4 články najednou. Kde brát invenci, nápady? Na to se mě neptej. Prostě chodím po světě, žiju ten život a zejména se velmi pečlivě dívám kolem sebe… zajímá mě svět, jaký je, bez příkras, ale v celé svojí šíři. Proto píšu o spoustě i zcela nesourodých věcí. Tato invence je asi dar, nebo snad nějaká publicistická posedlost, nevím. Jisté je, že nápadů je spousta, ale pak si k nim někdo musí sednout a v potu tváře (doslova) dotyčný článek sepsat.

Nestalo si mi dosud, že bych si řekl, “tohle je k ničemu” a článek smazal. Spíše zafungovala jistá autocenzura a z různých důvodů jsem již bohužel odložil několik článků ad acta. Byly to zejména ty, které nějakým osobním způsobem promlouvaly o mně jako vydavateli/autorovi či věcech, kterým se v magazínu vyhýbám (politika, rasy, náboženství). Nevyhýbám se jim proto, že by mě nezajímaly, ale chci doma spát alespoň trochu klidně a to jsou všechno dílem zbytečné a dílem ožehavé otázky. Proto jsem nikdy nedopsal nadějný článek o tom, proč považuji za ideální ženu ke spáření ženu z jisté nejmenované cizí náboženské skupiny, stejně jako zatím váhám, zda napsat jiný text, který popisuje mou osobní zkušenost s čímsi, co sice do “šedé zóny života” patří, ale říkám si, že bych se sám dobrovolně poškozoval a shazoval – a nebylo by to k ničemu, nic by to neřešilo, jen bych na sebe dobrovolně házel ubohost. Na druhou stranu, někdy nakonec napíšu i o tom, o čem se mi původně moc psát nechtělo z rozličných důvodů podle hesla “mám rád svůj klid”… ale co naděláš. Když člověk cítí, že něco ožehavého napsat MUSÍ, nemá cenu se tomu bránit.

Články, zejména ty rozsáhlejší, samozřejmě nejsou otázkou jednoho odpoledne. Osobně se již docela silně bráním čemukoliv, co nelze napsat na jeden “zátah”, protože jakmile psaní přerušíš, může se ti stát, že to “kouzlo” problematiky, které ti leželo v hlavě, vyprchá a ty článek dopisuješ spíše mechanicky, což je škoda. Proto nyní silně preferuji texty, ke kterým si mohu jednorázově sednout a během sezení je kompletně “dorazit”. To je asi vhodná cesta. Nemysli si – hovoříme zde kupříkladu o článku, který má bez mezer přes 43.000 znaků, což znamená, že jde stále o pěkně hutný projekt, jenom ho chci mít hotov ještě ten den, i kdybych na tom měl pracovat spoustu hodin. Člověka pak motivuje a “nakopává” vize toho okamžitého efektu, že uděláš tu práci a máš v rukou hotový text, který už ti nikam “nezmizí” a hned si ho můžeš uložit do struktury webu, zpřístupnit čtenářům.

Pokud se mě zeptáš, co je moje motivace, která mě žene do dalšího psaní, je to samozřejmě jistá zpětná vazba, kterou přes doménu dostávám. Nejde o to, aby mi čtenáři psali a děkovali. Stačí mi, dívat se na precizní statistiky domény “Awstats“, které poskytuje můj webhoster, společnost C4. Zde vidím s každodenní aktualizací, kolikrát byl jednotlivý odkaz čtený, odkud přišli čtenáři, kolik na webu strávili času, ale zejména i klíčová slova, po jejichž zadání se na web dostali. Podle nich jasně vidím, kde byl magazín ve vyhledávání úspěšný, protože dostal na stránky cizího čtenáře. Že jsou někdy tato klíčová spojení zajímavá, o tom není třeba šířeji mluvit.

Absolutní počty návštěvníků příliš neřeším. Nikdy jsem neplánoval magazín jako nějaké médium, srozumitelné a příjemné pro širokou veřejnost. Mnohem cennější než 100 návštěv je pro mne jediný člověk, který si se zájmem pročte obsah celého magazínu. S tím, jak ale přibývají další a další články, se jedná o úkol čím dál tím více obtížnější, no uznej :-)

Vojtěch “Storky” Štorkán

…