|
Rozkaz zněl: sejměte Dubčeka!
Slavný listopad
1989 nebyl žádnou revolucí, kterou jsme si vyzvonili klíči na
Václaváku, ale jen pokojným, předem přesně dohodnutým předáním moci
do rukou Havla a jeho partičky disidentů a "demokratů", to vše pod
taktovkou KGB a StB. Obliba Havla u veřejnosti byla značná a stal se
kandidátem na prezidenta, ale měl konkurenci, hodnocenou zejména
těmi, kdo si pamatovali srpen 1968: Alexandera Dubčeka. Přestože
Havel volby vyhrál, přítomnost Dubčeka na politické scéně se během
plánování rozpadu společného čs. státu ukázala pro tajné služby i
moderní elity hned z několika důvodů neúnosnou. Bylo rozhodnuto
rázně zlikvidovat hrozbu, kterou pro jejich cíle Dubček
symbolizoval.
 Přestože
národ vnímal Dubčeka navýsost pozitivně, Dubček si svými
neochvějnými postoji udělal celou řadu nepřátel. Mezi nimi byli jak
stoupenci rozpadu společného česko-slovenského státu, tak zastánci
Klausova "divokého kapitalismu", československá tajná služba StB a v
neposlední řadě i všemocná sovětská státní tajná policie KGB, kterou
měl Dubček ohrožovat svědectvím o její činnosti během obsazení
Československa. Doba se jednoduše změnila a zatímco nové politické
špičky tehdejší ČSFR, prolezlé StBáky, měly s KGB dobře namazané
vztahy, Dubček se vymezil jako "potížista". Když se pak přiblížil
termín, kdy měl jak Dubček, tak bývalý polský premiér Piotr
Jarosewicz dostavit do Moskvy k výslechu, který mohl ohrozit samotné
vedení KGB, bylo rozhodnuto o fyzické likvidaci obou nebezpečných
elementů.
 Sejmout
někoho, natož pak národem oblíbeného politika a symbol tzv.
Pražského jara 1968, to není jen tak. Přestože po Listopadu neměla
spousta zaměstnanců StB práci a čekali ve skrytu doby, jak se k nim
nový režim postaví, bylo jasné, že klasický způsob vraždy, tak často
praktikovaný KGB i naší StB, nebude přijatelný. Bylo třeba vymyslet
nějaký běžný způsob, zcela neprokazatelný a přirozený, kterým denně
umírá mnoho lidí, který bude akceptovatelný pro širokou veřejnost a
nebude žádná možnost pochyb o tom, zda se skutečně jednalo o
přirozenou smrt. Po konzultaci se šíbry z KGB se dospělo k
rozhodnutí, že optimálním způsobem ukončení života Alexandera
Dubčeka bude běžná, ač samozřejmě zorganizovaná autonehoda. Takový
způsob vraždy, jak popisuje bezpečnostní specialista
Marek
Chlíbek ve svých publikacích, je mezi nájemnými
vrahy velmi oblíben pro svou nenápadnost, která se zde tolik hodila.
Pochopitelně nejjednodušší by bylo, přesvědčit řidiče, aby na
správném místě udělal tu správnou chybu...
Úder byl proveden
současně na dvou místech: ve Varšavě bylo dne 1. září 1992
zinscenováno vloupání, při kterém byl zavražděn jak Jarosewicz, tak
jeho manželka. Ještě ten samý den (!) došlo na nechvalně proslulém
88. kilometru dálnice D1 u Humpolce k podivné autonehodě vládní
limuzíny BMW, ve které seděl Dubček: zatímco řidič Ján Rezník,
zaměstnanec federální služby (odbor ochrany ústavních činitelů)
přežil s lehkým zraněním, Dubček sám po dvou měsících zemřel. Záhy
se objevily podivné okolnosti: z auta měla zmizet Dubčekova aktovka,
ve které měl vézt kompromitující materiály vztahující se k srpnu
1968, stejně jako se vrak vozu doslova ztratil a byl záhy
sešrotován. Krajně podezřele působila i skutečnost, že řidič, který
mohl tak významně přispět k objasnění celé události, nikdy
nevypovídal - veřejnost tušila, že byl v žoldu KGB a pokud by
promluvil, znamenalo by to pro něj doslova rozsudek smrti.
 Přestože
Vnitro uzavřelo vyšetřování nehody po osmi letech (!) tvrzením, že
jejím důvodem bylo nedodržení dopravních předpisů, nabízela se
hypotéza, jakým způsobem byl asi do události zapojen sám Rezník,
mající za sebou zkušenosti kaskadéra - pro něj by nebylo obtížné
naplánovat nehodu tak, aby sám přežil, ale pasažér se těžce zranil
či zahynul. Jiná teorie zase říká, že celou akci provedli šikovní
kluci z bývalého XIII. odboru StB, kteří měli najetím na Dubčekův
vůz dostat BMW ze silnice, přičemž bylo pravděpodobné, že
nepřipoutaný Dubček vylétne z vozu a zláme si vaz.
"Poctivý komunista"
Alexander Dubček se tak stal jednou z mnoha obětí nového,
"demokratického" režimu. Ale mělo být ještě hůř, jak ukázaly
následující léta.
Vojta "Storky"
Štorkán
14. listopadu 2007
|
